Criminal love - Niam

77.

Tenhle pocit jsem už ve svém životě zažil. A věděl jsem, že to neznamená nic dobrého. I když se všechno zdálo v největším pořádku, ten pocit tu byl a já věděl, že se musíme mít na pozoru. Tohle rozhodně nebylo dobré. Rozhodně ne a musel jsem s tím něco udělat.

Ten pocit se objevil po půlnoci. Objevil se z čista jasna a nevím, co mohlo být jeho příčinou. Kolem jedné ráno jsem se probudil v tomto rozpoložení a s tušením, že se něco stane. Rychle jsem se dostal ze své postele a vydal jsem se za naším milovaným synem. Tak moc jsem se bál. Bál jsem se, jestli je v pořádku, jestli se mu něco nestalo. On však spinkal ve své postýlce jako když ho do vody hodí a vypadal, jako kdyby se mu zdál nějaký hezký sen. Proto jsem se po chvíli vrátil zpátky do postele, tak abych Liama nevzbudil a snažil jsem se usnout. Ten pocit tu ale stále byl. To tušení. Ten strach díky, kterému se mi rozbušilo srdce tak moc, že jsem ho slyšel dost jasně. Proto jsem od té doby neusnul a skoro každou chvilku jsem vstával a šel se podívat zda je mé dítě v pořádku. Přemýšlel jsem i nad tím, že si půjdu lehnout k němu do pokojíčku na gauč, které tam máme, ale bál jsem se, co by se stalo mému Liamovi. Tak strašný strach jsem dlouho neměl.

Možná si málo kdo z vás vzpomene na to, co se dělo pár dní před tím než Liama před osmi lety zatkli. Ten pocit. To příšerné tušení, že se něco stane. Ta svírající se hruď, které volala po uvolnění, ale my jsme jí ho nemohli dát, protože jsme byli až moc vyděšení. To bylo právě to, co jsem teď cítil. Znovu. Tak jako jsme před osmi lety s Liamem tušili, že se něco stane a my budeme oddělení, jsem já teď opět cítil, že se sem žene velká bouře. A bál jsem se stejně jako jsem se bál tehdy.

Bylo kolem šesté hodiny, když mnou začala cloumat neskutečná únava po prochozené noci. Jelikož se začal blížit čas, kdy se náš Trevi pomalu začíná probouzet opatrně jsem si ho vzal k sobě do náruče a vrátil se za Liamem do naší manželské postele. Náš brouček stále spinkal v mém náručí a já se pohodlně usadil na měkké matraci a pozoroval jak miminko v mých rukách, tak muže spícího vedle mě. Ale ten pocit...

Uběhla nějaká chvíle, když se můj brunet začal převalovat jako to dělá vždy, když se pomalu probouzí. Nakonec si táhle zívl a rozespalými kukadly se na mě podíval. "Dobré ráno lásky." usmál se na nás a pomalu se posunul do sedu, aby mě a spícího Trevora mohl políbit.

"Dobré..." vydechl jsem unaveně a přitulil jsem se k němu, opírajíc svou hlavu o jeho rameno.

"Jsi v pořádku?" ozval se po chvilce ticha, kdy jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že jsou přeci oba v bezpečí. Jsou tady se mnou. Nemám se čeho bát. Já je přece ochráním. Jsou tady v posteli u mě. Nemusím se bát. Tak proč mám sakra ten špatný pocit? "Několikrát jsem se v noci probudil a ty si tu nebyl. Trevor měl špatnou noc?" ptal se znovu, když jsem mu po chvilce odpověděl pouze zakroucením hlavy v záporu.

"Ne spinkal celou noc." povzdechl jsem si a on se ode mě odtáhl, berouc mou bradu do svých prstů, aby mě donutil se mu podívat do očí.

"Tak co se stalo?" byl tak moc starostlivý. Neskutečně jsem si jeho zájmu vážil a miloval jsem ho za to snad ještě víc, i když pochybuji, že je to ještě vůbec možné.

Přemýšlel jsem jestli mu mám dělat starosti. Přemýšlel jsem jestli mu mám říct pravdu a nebo se na něho falešně usmát a říct mu malou neškodnou lež, abych mu ulehčil ještě od mých problémů. Je toho na něho hodně. V práci i v soukromém životě. Nechci, aby se staral ještě o mé problémy. Na druhou stranu...co když se opravdu něco stane? Tehdy byl ten pocit oprávněný. Po pár dnech Liama zatkli a zavřeli ho na sedm let. Co když se znovu něco chystá? Co když se znovu objeví policie z čista jasna a znovu mi ho vezmou. Co když o něho znovu přijdu? Ne to nemůže být pravda. Nemůžu přijít ani o něho a ani o Trevora. Jsou to jediné, co mám. Jsou to jediné na čem mi záleží.