Criminal love - Niam

59.

V nemocnici jsem byl týden. Moc se mi to nelíbilo, ale i když jsem chtěl pryč, moje tělo na tom nebylo tak dobře, abych zvládl odejít. Alespoň jsem měl trochu času přemýšlet. Všechno jsem si nechal projít hlavou a stále jsem si snažil namluvit, že jsem v pořádku. Dominik se mnou trávil co nejvíce času a pořád mluvil a mluvil. Taky chtěl, abych mluvil já, ale nechtěl jsem. Neměl jsem náladu a dával jsem mu to dost znát. Věděl jsem moc dobře, že jsem na něho zlý, ale já jsem si nemohl pomoci. Jako kdyby mi jeho přítomnost opravdu hodně vadila a ten pocit byl čím dál tím silnější a silnější. Nemohl jsem ho nijak potlačit.

Snažil jsem se proto spát a doufal jsem, že alespoň spánek mi pomůže. Ukázalo se ale, že to není zase tak dobrý nápad, protože se mi zdálo každou noc a každou chvilku, co jsem zavřel oči, o něm. O mém dokonalém brunetovi. O mém Maličkém, kterého jsem před měsícem ztratil. Přemítal jsem si v hlavě všechno, co jsme spolu prožili všechny ty krásné, ale i ošklivé momenty. Ten nádherný pocit, který jsem měl, když jsem se vrátil z vězení a poprvé ho držel ve své náruči. Tu bolest, když mi řekl, že mě nenávidí. Poslední vzpomínku na něj jsem měl, když se prý za mnou stavil v nemocnici, když se dozvěděl, že jsem mohl umřít. To mi dávalo naději, že mě třeba stále miluje. A i když jsem si nechtěl připustit to, co mi říkali Harry a Louis pořád dokola, tak jsem i přes to doufal.

Celý ten týden jsem opravdu pečlivě přemýšlel a to mělo za následek to, co se právě teď stalo. Když mě Harry přivezl domů, čekal tam na mě Dominik. Místo vřelého objetí a polibku jsem se mu, ale omluvil a řekl mu, že je konec. Tím to, ale nekončilo.

Nevěděl jsem jestli to, co hodlám udělat je správné. Věděl jsem, že jsem chtěl celý měsíc úplně přesný opak. Chtěl jsem ho udržet, co nejdál od sebe, aby měl spokojený život, i když mě to ničilo. Ale teď už nemůžu dál. Ne pokud se nedozvím pravdu o tom, co cítí. Co když mi Harry říkal pravdu? Co když mě Niall opravdu stále miluje? Co když by mě chtěl zpátky a nevadil by mu život se mnou?

Vím, že by to bylo až moc jednoduché si tam jen nakráčet a doufat, že by mi mohl všechno odpustit, ale já doufal, že mě má alespoň rád dost na to, aby mě přijmul zpátky. Ať se snažím jakkoliv pravda je taková, že bez něj nedokážu žít. Pokud mi řekne, že se mnou už nechce nic mít společného, tak je jen otázka času kdy opravdu někoho nechám, aby mě zbavil toho utrpení a věřte mi, že mám spoustu lidí, kteří by mě s radostí zabili.

Zjistil jsem si kde Niall pracuje už v den kdy jsem se v nemocnici probudil. Chtěl jsem mít pojistku, kdyby náhodou a tak jsem přesně věděl kam mám vyrazit.

Nasedl jsem do svého modrého, BMW které Niall zbožňuje a vyrazil jsem do centra. Byl jsem nervózní jako snad nikdy. Takhle nervózní jsem nebyl ani, když jsem šel poprvé do akce. Mé tělo se třáslo a ruce potily. Mozek pořád dokola opakoval jeho jméno a vymýšlel scénáře jak by to mohlo všechno dopadnout od facky až po polibek. Měl jsem takových variant, co by se mohlo stát. Všechno bylo možné a já jen doufal, že bude mít Niall zrovna směnu a že ho zastihnu. Nerad bych se zdržoval ještě tím zjišťovat kde bydlí.

Měl jsem, ale štěstí. Poté co jsem auto zaparkoval v jedné uličce, jsem se vydal k místu kde pracuje. Hruď mě bolela neskutečným způsobem, ale toho jsem si nevšímal a snažil jsem se uklidnit své bláznící tělo.

Před pekárnou jsem se několikrát zhluboka nadechl a potom jsem vešel. Byl za pultem. Něco rovnal na policích a tak byl ke mě zády. I tak jsem si, ale všiml toho, že vypadal unaveněji. Nebyl plný energie, tak jak jsem si ho pamatoval. Byl jiný. Když se však ke mě otočil čelem, všechna má nervozita se vytratila. Byl nádherný. Byl to stále můj Maličký, kterého jsem miloval a miluju. Byl nádherný, i když unavený a jiný. Opravdu zničený. To bylo to slovo. Zničený. Stejně jako já. Harry měl pravdu. Měl pravdu. V jeho očích se zablýskalo, když mě spatřil. Viděl jsem paniku strach, ale i lásku v jeho očích a to mi tak dávalo naději na to, že ke mě třeba pořád něco cítí.