Poté, co se Liam vrátil z vězení nastal v Londýně ještě větší teror, než před tím. Obyčejní lidé si toho možná ani nepovšimli, ale ti, co mají na rukách krev nebo černé svědomí z věcí, které udělali a dělají, to věděli až moc dobře. Nebyl tu už jen...
Tohle nemůže být pravda. Tohle nemůže být pravda. Jak sakra? Vždyť...Do háje kde se tady vzal? Celý gang i spojenci ho hledali a nenašli ho. Po celých sedm let po něm nebyla ani zmínka a teď mě unese?! Dělá si ze mě srandu?'Tohle jsem opravdu nečekal.
Muž nebo spíše kluk, který mi zničil život stál na schodech, které byly jen pár metrů ode mě a doslova se mi vysmíval. Tohle je snad zlý sen. Co tady dělám? Proč mě unesl?! Nemá k tomu důvod! To já bych ho měl teď na místě zabít! I kdybych ho měl umlátit holýma rukama pořád na to mám právo! Zaslouží si umřít potom, co provedl mě a Liamovi! Zaslouží si smrt! Nic jiného než to, abych mu prohnal kulku hlavou, nebo abych ho umlátil svými pěstmi. Není nic jiného než jen obyčejný hajzl ,který využije první příležitosti, aby vás potopil. Kde se těch sedm let skrýval? Kde byl a co dělal? Jak se mu podařilo tak rychle zmizet tak, že jsme ho nedokázali najít? Ti muži, co mě unesli, jsou od něho? Má vlastní gang? Jak se to sakra mohlo stát?!
"Ty sráči!" zakřičel jsem z plných plic, ale neudělal jsem ani krok k němu. Netušil jsem jakou zbraň se sebou má a já musel získat čas, abych si promyslel jak se odsud dostanu a proto jsem musel vyčkat, co má muž naproti mě v plánu. Já ho tak šíleně nenávidím. Kdyby nebylo jeho, nikdy by se Liam nedostal do vězení. Nebýt jeho nejsem dnes tím, kým jsem. Kdybych si ho nepustil k tělu, nikdy by se nestalo nic z toho ,co se za poslední roky stalo.
Jak já ho šíleně moc nenávidím. Kvůli čemu to vlastně udělal?! Kvůli mě? Že prý mě miluje? Kdyby mě miloval tak by pochopil mé city k Liamovi a nechal by mě jít. Ale on ne. Když mě nemohl mít on, tak nikdo. Zničil mi život. Až budu mít příležitost, tak ho zabiju. Bude to to první, co udělám až dostanu do ruky zbraň.
Měl bych mít strach. měl Bych se bát kde to jsem a že se odsud nedostanu. Měl bych se bát, že mě zabijí a já už nikdy neuvidím Liama. Měl bych se bát, že to poslední, co jsem s ním zažil, byla naše hádka, ale já teď cítil jediné a to vztek.
Neskutečný vztek, ale strach žádný. Jen čistá nenávist kolovala mým tělem a já ji chtěl v několika silných úderech do jeho těla ze sebe dostat. On si nic než trpět nezaslouží. Zaslouží si tu nejhorší smrt jaké je možná. Někdo jako on, si nezaslouží žít. Za to, co provedl mě, Liamovi a celému gangu ho nečeká dříve nebo později nic jiného než bolestivá smrt.
"Ale no tak." zasmál se znovu a potom se na jeho tváři objevil slizký úšklebek. "Hodní chlapečci taková slova neříkají." jeho úsměv byl tak moc nechutný, že jsem měl chuť se na místě pozvracet. Netušil jsem však v tuhle chvíli, že se mi tahle myšlenka za pár okamžiků splní s tím rozdílem, že budu zvracet krev.
Pevně jsem stiskl své pěsti a snažil se uklidnit. On pomalu začal scházet schody přede mnou. Scházel je pomalu, jako kdyby mě chtěl vynervovat ještě více než jsem byl. Jak si mohl být jistý, že mu nic neudělám? Jak si mohl být jistý, že mu neublížím za to, co mě a Liamovi provedl? Měl jsem chuť mu udělat takových věcí, ale bohužel jsem nemohl nic. Musel jsem počkat na správný okamžik a tenhle to opravdu nebyl. Nejen kvůli tomu, že jsem po ruce neměl nic, čím bych ho mohl zabít, ale také kvůli tomu, že se ve dveřích za malou chviličku objevili muži, kteří mě sem dovlekli. A ti byli na rozdíl ode mě ozbrojení. Sklepem se rozneslo světlo od žárovky na stropě, když jeden z mužů sáhl na vypínač a já tak mohl spatřit muže naproti mě v celé jeho kráse.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Copak?" ušklíbl jsem se tentokrát já, abych mu dal najevo, že se ho rozhodně nebojím a nemám z něho žádný respekt. "Snad se nebojíš být se mnou o samotě?" vysmál jsem se mu, ale vnitřně jsem zuřil a jediné, co jsem chtěl, byla jeho hlava.
Muž přede mnou se nepřestával ušklíbat. "Oni jsou jen taková malá pojistka. Moc dobře vím, že mi nic neuděláš. Alespoň zatím. Dokážu si představit jak moc toužíš po mé smrti." zachechtal se a já musel uznat, že má pravdu. Alespoň v něčem. Nějakou dobu přede mnou jen tak stál. Už dávno sešel všechny schody a za ním stáli jeho muži. On si mě prohlížel tak jako kdysi. Nahánělo mi to husí kůži. Nebyl mi jeho pohled příjemný a nedokázal jsem si pořádně vyvodit, co znamená a to mě velmi iritovalo "Jsi pořád stejně krásný jako před lety." jemně se na mě usmál a já musel protočit očima.
"Proto jsi mě sem nechal odvést? Abych mi řekl, že jsem krásný, že mě miluješ, chceš si mě vzít a mít se mnou kupu dětí?" hlasitě jsem se zasmál na celý sklepní prostor, ale uvnitř sebe jsem zuřil.
Dělá si ze mě srandu? Sedm let jsme se neviděli, udal mého přítele policii, zničil mi život, nebyl k nalezení, nakonec mě nechá unést a jediné, co mi k tomu řekne je, že vypadám stejně jako před lety? Tedy pardon, že jsem krásný jako před lety. Stejně rozhodně nevypadám. Jsem vyspělejší, mám více výrazné rysy a mé paže jsou potetované. Tohohle rozdílu si musel všimnout i on. Ani on, ale nebyl stejný. Je pohledný, to musím uznat ,i kdybych nechtěl. Je mnohem vyšší než tehdy a to už před tím byl o jednu hlavu vyšší než já. Je také více mohutný a oblečení, které má na sobě to jen podporuje. Jeho těsné tričko zvýrazňuje všechny svaly a já mám tak pocit, že jsem proti němu slabší. To byla však jen iluze. Ve většině případů, i když jsou ti muži silnější než já, tak je dokážu přeprat. Nejde o sílu, ale i techniku.
Muž naproti mě se taky zasmál, jako kdyby si z mého výsměchu nic nedělal a já se snažil přijít na způsob jak se dostat pryč. "Ne tohle opravdu nebyl důvod proč jsem tě sem nechal zavést." jeho smích se najednou zdál až děsivý. Netušil jsem, co od něho mám čekat. Netušil jsem jestli se mám bát nebo se začít probojovávat ven. Všechno to bylo, ale moc riskantní. Musím se odsud dostat. Musím pryč. Musím...
"Patriku tohle je směšné. Čeho si myslíš, že tímhle dosáhneš? Zničil jsi mi život! Kvůli tobě zavřeli Liama! Až budu mít příležitost, tak tě zabiju!" zakřičel jsem na kluka, který do mě byl zamilovaný.
Dodnes vzpomínám na ten den, kdy jsme se poznali. Díval se na mě stejně jako Liam. Jako kdybych ho očaroval stejný způsobem, ani nevím jak. Doteď jsem nepřišel na to jak je možné, že se do mě během pár měsíců mohli zamilovat dva kluci. Před tím sedmnáct let nic a najednou se objeví hned dva, co by o mě měli zájem a bojovali o to, kdo z nich mě získá. Já však měl svého favorita, kterého jsem si vybral. A nezměnil bych to. I kdyby to znamenalo, že bych na Liama musel čekat dalších sedm let, nic by se nezměnilo. Miloval jsem ho už tehdy šíleně moc a to, že jsem na něho celé ty roky věrně čekal, to dokazuje.
Mrzí mě tak šíleně moc, že jsme se pohádali. Až ho uvidím, tak mu řeknu, že se na něho nezlobím a že si dítě pořizovat nebudeme. Udělám všechno, co bude chtít jen se musíme zase udobřit. Nemůžeme se zase hádat. Ne teď když jsme zase spolu. Teď vím, že nevíme jak dlouho spolu budeme než se zase něco nepokazí. Proto musíme být v pohodě a užít si náš společný život.
"Já tohle všechno moc dobře vím Nialle." usmál se na mě a potom lehce kývl ke svým lidem a ti ho obešli a vydali se ke mě. Začal jsem couvat a připravovat se k boji. Tohle je špatné. Moc špatné. "Ale pořád je to nic proti tomu, co jste ty a Payne provedli mě." znovu jeho úsměv vystřídal úšklebek. Měnily se mu nálady jako Jokerovi. Naháněl mi strach a vztek zároveň.
Jeho muži se ke mě pořád přibližovali a já se připravoval na útok. Věděl jsem, že tohle pro mě neskončí dobře. Byli dva. Neměl jsem proti nic šanci. I přes to jsem se pokusil nějak bránit. Jakmile po mě jeden z nich vystartoval, uštědřil jsem mu jednu ránu do nosu. To se však neukázalo jako dobrý nápad, protože mi ten druhý udělil velkou ránu do břicha. Snesl bych to, kdyby se do toho nezapojil i ten druhý a ten mi zezadu chytl ruce a znemožnil mi tak obranu. Začal jsem kopat nohama a snažil jsem se bránit. Bylo to, ale marné. I když jsem se snažil jak nejvíce to šlo, nemohl jsem se ubránit a proto jsem do pár minut ležel na zemi a snášel kopance do svého břicha a rány pěstí všude možně.
Naposledy než jsem upadl do temnoty si pamatuju jak mě bolí celé tělo a jak mě pálí hrdlo tak moc, že jsem se rozkašlal. Cítil jsem neskutečnou bolest a když jsem naposledy otevřel oči, spatřil jsem pod sebou krev, která mi vytékala z úst.
