Poté, co se Liam vrátil z vězení nastal v Londýně ještě větší teror, než před tím. Obyčejní lidé si toho možná ani nepovšimli, ale ti, co mají na rukách krev nebo černé svědomí z věcí, které udělali a dělají, to věděli až moc dobře. Nebyl tu už jen...
Cože? Pane bože! On...já...my...co?! On mě žádá o ruku?! Žádá mě o ruku! Pane bože! Nemyslel jsem si, že se toho někdy dočkám! Myslel jsem si, že jsme se shodli na tom, že rodinu nechce a...a tohle je přece...co mám dělat?! Já...já...myslí to vážně? Nedělá si ze mě jen srandu? Nemyslí si, že to bude vtipné? Ne to by přece neudělal takové překvapení. Navíc nemůže být tak natvrdlý, aby si myslel, že by tohle bylo vtipné. Takže je to pravda? Opravdu to myslí vážně? Žádá mě o ruku? Já...jsme spolu znovu přece jen pár dní. Není ti moc narychlo? Co když je to předčasné? Ale před tím jsme spolu byli sedm let, i když byl ve vězení. To je ono! Naše láska překonala i vězení, které nás od sebe drželo! Už od první chvíle, co jsme si řekli, co k sobě cítíme vím moc dobře, že to co cítím je skutečné a počítal jsem s tím, že by nám to spolu mohlo už vydržet, alespoň jsem v to doufal. Takže si mě vážně chce vzít? Chce splnit slib, který jsme si dali? Chce abych věděl, že mě má jako jistotu? Chce abychom byli svoji oficiálně? Aby všichni věděli, že jsem jeho a nikdo se na mě ani křivě podívat nesmí?
Překvapeně jsem hleděl na svého přítele, který byl celý nervózní z mé odpovědi. Zdálo se mi to jako věčnost než jsem promluvil, ale ve skutečnosti to mohlo být jen pár sekund. Nebylo si přeci, co rozmýšlet. Tohle jsem přeci chtěl. Být s ním. Být se svou láskou.
Cítil jsem jak se mé tělo klepe a přitom k tomu vlastně ani nebyl důvod. Byl jsem neuvěřitelně v šoku a jediné, co jsem chtěl, bylo skočit Liamovi kolem krku. "Samozřejmě, že ano." vydechl jsem se slzami na krajíčku a hned po té jsem udělal to, co jsem chtěl. Nehleděl jsem na to, že je to možná až moc nadšené, ale já byl šťastný. Opravdu šťastný. Vrhnul jsem se Liamovi kolem krku a on si mě k sobě silně natisknul.
Objímal jsem ho tak moc silně, snad jako kdybych si chtěl dokázat, že to není jen sen a on tu se mnou opravdu je. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl jsem tak neskutečně šťastný. Chtělo se mi brečet dojetím. Bylo mi teplo, i když kolem nás panovala už trochu zima a mé tělo se třáslo vzrušením. Bylo to neuvěřitelný pocit, který doufám zažije jednou každý.
Liam mě objímal okolo pasu a slyšel jsem moc dobře jak si úlevně oddychl. Musel vědět, že mu 'ne' neřeknu. Musel vědět, že ten měsíc, co jsme spolu nebyli, pro mě nemohl nic znamenat v porovnání se sedmi lety. Musel vědět, že jsem ho miloval stále a že je vlastně téměř nemožné, aby má láska vyprchala tak rychle. A i přes to se bál, že ho odmítnu. I když to byl vlastně jeden z důvodů naší nekončící hádky, která měla za následek i náš rozchod.
Po dlouhé době jsme se odtáhli a i přes to, že jsme se oba zářivě usmívali, jsme spojili naše rty. Miluju ho. Opravdu ho miluju. Tohle je to, co jsem vždycky chtěl. Chtěl jsem být oficiálně jeho. Chtěl jsem, aby to bylo potvrzené. Chtěl jsem, aby mi ho už nikdo nemohl vzít.
"Ukaž." pobídl mě můj snoubenec a já tak nastavil svou ruku. Liam ji skoro až opatrně uchopil do té své a nasadil mi prsten, který mi koupil. Je mi jasné, že nepatřil mezi ty nejlevnější už jen podle toho kolik kamenů měl.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
