Criminal love - Niam

38.

Nevím jak dlouho jsem šel, ale vím, že to bylo opravdu dlouho. Bylo mi špatně točila se mi hlava, celé mé tělo mě bolelo. Bolestně jsem si držel rameno, které stále krvácelo a nemohl jsem to nijak zastavit. Byl jsem mimo civilizaci. Nejdříve jsem šel možná tak hodinu lesem. Potom, když už jsem konečně našel silnici, tak jsem doufal, že pojede nějaké auto nebo narazím na město či vesnici, ale stále nic. Nikde ani živáček a já pomalu začínal přemýšlet nad tím, že je tohle třeba můj konec.

Občas se stalo, že mě hledali Patrikovi muži a musel jsem se schovávat ve křoví či ve škarpě. Dokonce jsem jednou musel zalézt i do kanálu u silnice, aby mě nenašli. Bylo to opravdu příšerné a přemýšlel jsem jestli si nemám jen tak sednout a počkat, co se mnou vlastně bude. Doufal jsem, že vykrvácím dost rychle, na to aby mě už přešla ta bolest. Zároveň jsem pořád myslel na to jak musím pomstít svou rodinu.

Bylo to příšerné. Ani si nedovedete představit, co jsem všechno prožíval. Bylo to neskutečné mučení a nepřál bych to zažít nikomu z vás. Měl jsem chuť umřít. Přál jsem si, aby to skončilo. Chtěl jsem už mít pokoj. Před očima se mi, ale stále objevovala Liamova tvář a tváře mých přátel. Objevovaly se mi před očima záběry, které jsem viděl v televizi. Nikdo to nemohl přežít. Nikdo. To je nemožné. Ten výbuch byl ztraceně velký. Nikdo to nemohl přežít.

Cítil jsem se každým metrem slabší a slabší. Neměl jsem sílu na to pokračovat dál. Proto jsem si na malou chviličku sedl a chtěl jsem si odpočinout. Své tričko mám obvázané kolem rány v rameni. Pravda ale je, že kulka v ráně zůstala a ona tak krvácí čím dál víc. Snažil jsem se to zastavit, ale nemám nic čím bych si ránu mohl zašít. Už jsem to jednou dělal. Kluci měli plné ruce práce s gangem a jelikož mi pravá noha krvácela více než měla, tak jsem si sám vyndal kulku a sám si ránu zažil. Bylo to mučení, ale bylo to lepší než kdybych vykrvácel.

Netušil jsem, že když si sednu už nikdy se nezvednu. Bylo mi opravdu špatně až skoro na zvracení. Myslel jsem, že umřu. Představa, že bych se teď měl zvednout a jít dál nebyla vůbec možná a proto jsem jen tak seděl a snažil se zůstat při vědomí, i když to nebylo jednoduché. Oči se mi zavíraly a chtělo se mi hrozně spát. Říkal jsem si, že nesmím usnout a jít dál, ale nemohl jsem dál pokračovat. Musel jsem si alespoň na malou chviličku odpočinout a potom jsem mohl pokračovat v cestě. To jsem, ale netušil, že můj spánek bude trvat déle než pár chvil.

Probudil jsem se až za několik hodin. Venku už byla tma. Nebylo to, ale tak špatné jak by se mohlo zdát. Byl jsem jinde, než když jsem usínal. Prvních pár sekund jsem se bál, že mě našli Patrikovi muži a že jsem zpátky u něho doma. Potom když jsem se, ale rozhlédl, jsem zjistil, že to tady neznám. Bolelo mě celé tělo a byl jsem unavený jako nikdy dřív. I přes to jsem se, ale rozhlédl okolo sebe.

Byl jsem v nemocnici, převlečený do nemocniční košile a ošetřený. K mé ruce byla připojená kapačka a jediné světlo, které bylo v pokoji, vytvářela maličká lampička u protější postele, která byla prázdná. Kde to jsem? Kdo mě našel? Vědí kdo jsem? Sakra! Co když mě tady Patrik najde? Nedovolí si mě znovu unést v plné nemocnici. Určitě jsem tady zatím nejvíce v bezpečí. Ale...ale i tak musím pryč.

Chtěl jsem vstát z postele, ale postupem času jsem zjistil, že to není tak jednoduché. Chtěl jsem tak moc stoupnout na své nohy a odejít, ale bohužel mé tělo řeklo ne. Byl jsem unavený a možná to bylo i tou ztrátou krve. Nakonec jsem jen zůstal ležet a snažil jsem se uklidnit. Mé nervy šílely. Bál jsem se a hlavně jsem znovu myslel na svého dokonalého přítele. Už nikdy ho neuvidím. Hned jak zabiju Patrika, tak to ukončím.

Překvapilo mě, když kolem pokoje prošel doktor a všiml si, že jsem vzhůru. Nechtěl jsem s ním mluvit. Co mi asi tak řekne? I když...mohl by mi pomoci s tím kde mě nejspíše drželi. "Dobrý den. Jsem doktor Dony Carter. To já jsem vám ošetřil tu ruku. Jsem rád, že už jste se probudil." usmál se na mě a já měl v tu chvíli chuť na něho zakřičet, že jsem se o pomoc neprosil. "Vím, že je pozdě pane, ale je tady spousta nezodpovězených otázek." pokračoval a já lehce přikývl.

"Jo to máte pravdu." uchechtl jsem se "V jaké nemocnici jsem?" zeptal jsem se a snažil jsem se být milý, i když mi to dalo hodně úsilí.

Odpověď přišla skoro hned. "Jste v nemocnici svatého Petra ve městě Chertsey." vydechl doktor kolem padesáti let a já se lehce zamračil.

"To je asi hodina od Londýna." vydechl jsem nahlas a ani si to pořádně neuvědomil.

To znamená, že jsem buď musel být jen kousek od Liama a nebo jsem musel jít hodně dlouhou cestu. Nemohl jsem být někde poblíž. Je tady velká spousta vesnic, dřív nebo později bych narazil na civilizaci, což se mi nestalo.

"Ano to máte pravdu." znovu pronesl můj doktor a potom se podíval na desky, které měl se sebou. "Jak se jmenujete?" zeptal se a já si povzdechl. Nechci mu na to odpovídat. Nechci, aby o mě něco věděli.

"Jmenuju se Niall Horan." odpověděl jsem mu, ale hned na to jsem se zeptal. "Kde jste mě našli?" musím zjistit kde mě drželi. Musím najít Patrika a zabít ho. Musí umřít za to, co udělal mé rodině. Zaslouží si smrt.

"Našla vás jedna rodina na silnici B383. Je to kousek odsud." vydechl a já se zamračil. To není moc daleko.

Lékař chtěl opět něco říct ,ale já jsem mu to nedovolil. "A jak myslíte, že jsem dlouho mohl jít?"

Doktor se nad mým chováním lehce zamračil, ale jen na chviličku. Na to, že je to doktor je nějak moc příjemný. Asi se snaží být milý, protože jsem byl postřelený. "Odhadem typuju, podle ztráty krve, tak tři hodiny. Měl jste štěstí, že kulka nezasáhla žádnou větší žílu nebo tepnu, protože jinak už byste dávno vykrvácel. Vím, že vám to nejspíše nebude příjemné, ale potřebuju se vás zeptat kde jste ke svému zranění přišel." vydechl po chvíli a já se ušklíbl.

"Znám svá práva a vím moc dobře, že tohle vás zajímat nemusí. Pokud nechci sdělit kde jsem k tomu přišel, tak vám nic říkat nemusím." vydechl jsem s klidem.

Nebudu mu nic vykládat. Nerozuměl by tomu. Vůbec neví o co jde. O Patrika se musím postarat sám. Nechci mít na krku ještě policii. Stačí, že...že budou nejspíše řešit ten výbuch za městem. Určitě to přiřknou našemu gangu a nakonec z toho vyjde jen nehoda, kterou nikdo nebude řešit, protože bude Londýn zase o něco lepší místo. I když to byli všichni zloději, vrahové, gangsteři a překupníci nezasloužili si takový osud. Nezasloužili si smrt kvůli mě. Jen kvůli bláznovi, který byl mnou posedlý. Jen proto museli umřít. Aby mě měl Patrik jen a jen pro sebe. A stejně jsem mu utekl. Bože přísahám, že až najdu toho hajzla, co tohle udělal, tak ho zabiju bolestivou smrtí. Tou nejbolestivější jakou se dovede představit. Zabiju ho. Pomstím všechny lidi, které jsem miloval a potom si poslední kulku proženu hlavou.

"Dobře pane Horane." povzdychl si nakonec doktor, když pochopil, že nemá cenu mě přemlouvat. Nemůžu mu to říct. Hned by ohlásil můj únos na policii. Hned by všichni věděli, že mě unesli a hledali by Patrika a on by se stáhl. To nesmím dopustit. Musí být svobodný a musí mě hledat. Až mě najde, budu připravený to ukončit. "Máte někoho, komu bychom mohli zavolat, že jste tady? Rodině? Přátelům? Přítelkyni?" začal se zajímat a já v tu chvíli myslel, že se znovu rozbrečím a skutečně jsem od toho neměl daleko.

Slzy se mi nahrnuly do očí, ale udržel jsem je na uzdě. "Já už nikoho nemám." pronesl jsem se zlomeným pohledem do svého klína "Jestli je to všechno, rád bych se ještě vyspal." vydechl jsem rychle a lehl jsem si na bok, tak aby mé zraněné rameno bylo nahoře a zároveň taky, abych neviděl na doktora. Po mých tvářích se znovu svezlo několik slz a já je nebyl schopný zastavit.

Tak hrozně moc to bolí. Ta prázdnota je neskutečná. Chci, aby to už skončilo. Musím Patrika najít, co nejdříve a zabít ho. Musím to, co nejrychleji ukončit, abych mohl najít klid a opět se shledat s Liamem. Neboj lásko. Znovu budeme spolu a už nás nic nerozdělí. Za chviličku za tebou přijdu a už navždy budeme jen a jen spolu. To ti slibuji. Už tě nikdy neopustím a nedovolím, abys mě ztratil.

"Dobře." odpověděl doktor a potom opustil místnost.

Liame má lásko, tak hrozně moc mě to bolí. Co mám dělat, aby ta bolest přestala? Potřeboval bych tvé objetí. Potřeboval bych tě držet u sebe, abych věděl, že jsi stále u mě. Ale nemůžu. Už tady nejsi...