Criminal love - Niam

64.

Zdálo se, že už je všechno tak jako dřív. Uběhlo pár dní od oslavy v klubu a já a Liam jsme tam opět jeli, abychom vyřešili problémy, které se zase objevily. Zjistil jsem, že Liam svou práci opravdu za ten měsíc zanedbával a že je to opravdu akutní. Kdyby se kluci o účetnictví alespoň trochu nestarali sami, tak jsme mohli přijít o úplně všechny obchody a obchodní partnery.

Tohle Liam trochu nevychytal. Bohužel mu to nejspíše bylo celý ten měsíc jedno. A teď? Máme práce víc než nad hlavu. Za těch pár dní jsem měl pocit, že jsme se z klubu skoro nehnuli. Liam po dobu toho měsíce totiž neřešil žádné obchody s drogami, překupování a pašování zboží a ani třeba obchodní schůzky. Vůbec nic a proto byla naše ekonomická situace na bodu mrazu.

To všechno teď musíme napravovat. Za těch pár dní jsme stačili obnovit některé obchodní dohody, naplánovat několik akcí a také jsme se dohodli s Amerikou, že nám pošlou velkou zásilku drog. Není to jednoduché a upřímně nevím, co mám zařizovat dřív. Liam mi sice pomáhá, ale upřímně mám pocit, že ten by se raději věnoval mě než práci a podle toho jeho zapálení to podnikání taky vypadá. Radši nechává počítání a plánování na mě a moc se v tom neangažuje. Na jednu stranu mě to štve a na tu druhou mi dělá radost, že mi tak moc věří. Dneska se, ale už od rána něco děje a já nevím co. Liam je zvláštní. Jako kdyby věděl něco, co já ne.

Dneska jsme měli naplánovanou jednu schůzku s jedním podnikatelem. On o tom sice ještě neví, ale myslím si, že nás přijme velice rád až zjistí, že ho jinak zabijeme, když nás nepřijme a nevrátí nám velký balík peněz, co nám dluží za jednu takovou drobnost. Konkrétně za tygra. Tenhle chlápek nechtěl mít doma ve svém sídle kdejaké zvířátko, ale chtěl jednu nádhernou kočičku, která se ale nenechá jen tak pohladit. Proto se dneska stavíme u něho ve firmě a vezmeme si, co nám patří a nebo ho nečeká nic hezkého.

Mohli bychom na něho poslat policii s podezřením, že u sebe nelegálně drží takové zvíře, ale to nemůžeme, protože by je poslal za námi a my bychom z toho měli akorát problémy. Dost velké problémy, které si v tuhle chvíli nemůžeme dovolit.

Nejdříve, ale než pojedeme za tím chlápkem jsme se museli zase na chvíli vrhnout na účetnictví, protože co si budeme povídat, za ten měsíc se toho nakupilo docela dost a navíc, když k tomu připočítáme to, že jsme všechny papíry shodili na zem a já některé zmuchlal tak, že jsou akorát na vyhození, tak to není zrovna nejjednodušší práce. Zvlášť, když na tom pracuju akorát já a Liam sedí a nic nedělá. A jako kdyby ho i tahle činnost nebavila.

"Můžeš mi říct jak to, že ses vůbec o nic nestaral? Vždyť jsou tady faktury ještě z měsíce, když jsme spolu chodili. Navíc jim většině vypršela doba splatnosti, takže budeme muset ještě všechny obvolat, omluvit se a pokusit se to nějak zpravit, protože rozhodně nebudou nadšení. Pane bože Liame tohle snad nemůžeš myslet vážně." vztekám se, když se probírám starými fakturami, které už měli být dávno zaplacené.

Nechci ani vědět kolik budou chtít zaplatit za to čekání. Můžeme být rádi, že to nikdo zatím nechtěl řešit jinak než čekáním a dohadováním. Kdyby nás teď někdo napadl, tak nevím jak bychom to zvládli, protože ten blb neobjednal ani nové zbraně ani střelivo. A aby si každý z našich mužů tohle kupoval sám je dost nevýhodné. Takže sakra jak to mohl zanedbat?! Přijdu si jako jeho sekretářka. On si sedí za stolem na židli pročítá si nějakou smlouvu, aby to vypadalo, že něco dělá a já se tady plazím po zemi a snažím se dát dohromady všechny faktury, abychom to měli všechno pohromadě.

"Promiň." vydechl a já si povzdechl. Kdyby alespoň pracoval a pomohl mi, ale on ne. Navíc jindy by se alespoň zasmál. Jindy by se ušklíbl a řekl by mi, že mi trocha práce neublíží, ale on? Jen sedí kouká do zdi a potom mi řekne jen nějaké 'Promiň', jako kdyby to pro něho ani nic neznamenalo a nemyslel to ani nijak vážně. Nevím, co si o tom mám myslet, ale rozhodně se mi to nelíbí.

"Hm." odpověděl jsem mu na to a dál se probíral papíry.

Takhle to šlo asi ještě hodinu dokud Liam nepromluvil. "Měli bychom jet za Barrowem." vydechl a já tak k němu zvedl hlavu od papírů. "Navíc se tady nudím." znovu ke mě promluvil a já myslel, že proti němu už opravdu něco hodím.

"Jo tak ty se nudíš?!" zamračil jsem se na něj a on prostě přikývl. "A že bys mi třeba pomohl to ne viď?"

Liam protočil očima. "Víš, že mě papírování nebaví."

"Ale dřív si to alespoň dělal, ale od té doby, co mám mě na to kašleš a doufáš, že to za tebe udělám." tohle mě tak moc vytáčí a jemu je to úplně jedno. Nehodlal jsem si, ale zničit nervy, které mi ještě zbyly a proto jsem zhluboka nadechl a na chvilku jsem zavřel oči, abych se uklidnil. "Fajn takže si to shrneme. Harry a Louis jeli domluvit to předání drog s Američany. Oli, Jeff a Scott jeli obhlédnout přístav a zbytek má volno." zopakoval jsem si pro sebe, abych si urovnal myšlenky, co všechno už se dneska stihlo a co je ještě potřeba udělat. "Fajn, tak pojedeme za Barrowem a pak pojedeme domů. Ty papíry jeden den počkají. Už toho mám dost." povzdechl jsem si nad představou, že to budu dělat ještě celý zítřek, ale nemohl jsem s tím nic udělat.

Liam se tedy zvedl ze své židle a já ze země. Celý den se mi zdá Liam zvláštní. Je jako náměsíčný. To, že ho papírování nebaví je normální, ale on se mi dneska zdá opravdu zvláštní. U snídaně jsem na něho mluvil a on mě vůbec neposlouchal. Ve sprše byl půl hodinu a když jsem za ním šel, abych mu řekl, že musíme vyrazit, tak v té sprše jen tak stál a koukal do zdi. Nevím, co s ním je, ale vůbec se mi to nelíbí.

Vyrazili jsme tedy do známé firmy, která patří Rogerovi Barrowovi. Je to známý podnikatel a špička ve svém oboru. Je velmi bohatý a potrpí si na luxusu, což je na něm i vidět díky jeho otylosti a nižšímu vzrůstu. I přesto jak vypadá se rád obklopuje ženami a upřímně se těm holkám divím, co jsou ochotné udělat pro peníze. Neříkám, že krása je všechno, ale tenhle muž mi přijde více než slizský a odporný a nedokážu si představit jaký musí být v posteli.

Liam celou dobu mlčel a já netušil, co se děje. Nevypadal naštvaně ani nijak nervózně. Prostě jen mlčel, jako kdyby nad něčím přemýšlel. A já jsem se ho nechtěl ptát. On mi to řekne sám, když bude chtít.

Byl jsem překvapený, když jsme z firemní budovy Barrowa vycházeli během deseti minut. Opravdu hodně mě to překvapilo. Nečekal jsem, že bude ochotný nám ty peníze dát bez jakéhokoliv protestu. Skoro, jako kdyby prostě jen čekal na to až se pro peníze stavíme, aby s tím neměl žádné starosti. Opět jsme tedy po pár minutách nastoupili do auta. Mezi tím mi zavolal Harry, že Američani s tou dodávkou počítají a že by všechno mělo být bez problémů. Oli mi zase napsal zprávu, že přístav je v pořádku a že jedou domů. To samé jsme udělali i s Liamem.

On byl ale pořád zvláštní. Já nevěděl čím by to mohlo být, ale rozhodně se mi to nelíbilo. Když jsme přišli domů, Liam šel do kuchyně a začal nám sám od sebe vařit pozdní oběd. Vařil obyčejnou čínu a když jsem se ho zeptal jestli nechce pomoct, tak vždycky jen zakroutil hlavou. Nakonec jsem to, ale nevydržel a musel jsem se zeptat, co se sakra děje.

"Liame?" ozval jsem se, když míchal nudle v hluboké pánvi a stál ke mě zády.

"Ano Maličký?" oslovil mě přezdívkou tak jako skoro vždycky, ale tentokrát...tentokrát se mi zdálo, že to řekl jinak. Bylo to zvláštní. Netušil jsem proč mi přišlo jeho oslovení jiné než jindy a je možné, že jsem si to třeba jen vsugeroval a on to řekl stejný tónem jako vždy, ale mě to prostě přišlo úplně jiné. Ani nedokážu popsat jaké. On mou přezdávku umí vyslovit úplně jinak než všichni ostatní. Vyslovuje toto jediné slovo s velkou láskou a nežností. Cítím z toho, že mě miluje a že jsem jen a jen jeho, ale teď? Bylo to nejisté, zamyšlené. Nebyl to on. A mě to vyděsilo ještě víc než před tím.

"Co se děje? Od rána jsi zamlklý, pořád vypadáš, jako kdybys nad něčím přemýšlel. Děje se něco?" bál jsem se, co mi odpoví. Bál jsem se, že mi vůbec neodpoví. Nevěděl jsem, co dělat. Musel jsem jen doufat.

Liam se na mě otočil a zářivě se usmál. Jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby se celý den nic nestalo. Jako kdyby byl v pořádku. "Nic se neděje. Jen je toho na mě trochu moc. Ale jsem v pořádku." nepřestával se usmívat a já měl pocit, jako kdyby byl jeho úsměv čím dál tím víc falešnější.

Co se sakra děje? Tohle není jen tak. Tohle není nic, co bych neměl řešit. Bojím se toho, že se co nevidět zase něco stane a nejsem si jistý jestli se mi to bude líbit...