Criminal love - Niam

40.

Niall

Ležel jsem na posteli naprosto zničený. Zbořil se mi celý svět a já netušil, co mám dělat. Byla tady i televize, takže musím, co nejrychleji vypadnout, než Patrik zjistí kde jsem. Ale oni mě odsud nepustí. Už jsem se několikrát pokusil odejít. Nepovedlo se mi to. Hned naproti mému pokoji je totiž sesterna. A jakmile vždycky sestřičky spatřily jak kulhám ven z pokoje, tak mě poslaly zase zpátky a nemůžu se rozeběhnout pryč a ani tady někomu ublížit. Takže nejspíše budu muset počkat a modlit se, že mě tady Patrik do té doby nenajde.

Upřímně byl Patrik, ale to nejmenší, co by mě tady zajímalo. Přemýšlel jsem, co udělám se svým životem. Gang už není. Území už nejspíše dávno někdo sebral. Už není nic, co by Liama a jeho dokonalý gang připomínalo. Už není nic. Nevím, co mám dělat. Nemám se kam vrátit. Bude zázrak, když náš dům bude v pořádku. Bude zázrak, když ho ještě někdo nesebral.

Musím se na Patrikovu smrt připravit. Musím všem ukázat, že tohle se rozhodně stát nemělo a že za to Patrik zaplatí. Hned jak dostanu možnost, tak ho zabiju. A potom zabiju sebe. Na tom místě, kde jsme se s Liamem poprvé sblížili. Na naší nádherné louce. To je přesně to místo kde chci umřít. Chci se dívat na to, na co jsem se díval se svou láskou.

Ležel jsem zády ke dveřím. Bylo mi příšerně. Stále jsem brečel. Po tvářích mi stékaly slzy, můj obličej byl zkřivený v bolestném úšklebku a snažil jsem se nevzlykat. Jenže ta bolest v mé hrudi se nedala vydržet. Ten pocit, že jsem ztratil všechno, co jsem miloval se nedá ani popsat. Takhle na nic mi ještě nikdy nebylo. Nechtěl jsem, aby se stalo právě tohle. Chtěl jsem si Liama vzít. Chtěl jsem s ním rodinu a dopadlo to takhle. Do háje proč je svět tak nespravedlivý?!

Najednou jsem uslyšel jak se otevřely dveře. Ani jsem se nijak nepohnul. Pouze jsem ležel zády k nim a pokusil jsem se nezhroutit. Musel jsem si odkašlat, abych dokázal promluvit. "Jděte pryč doktore. Nic vám stejně neřeknu." vydechl jsem ochraptělým hlasem.

To, co ale přišlo potom, mi naprosto změnilo život.

"N-Nialle..." uslyšel jsem tiché vydechnutí a já se zarazil. Ten hlas...

Rychle jsem se otočil, nehledíc na svou poraněnou ruku. To, co jsem uviděl, mě donutilo brečet ještě víc. Ve dveřích stál Liam a za ním jsem zahlédl i naše nejbližší přátele. Cože? Co...Pane bože oni žijí! Oni jsou živí!

"Liame!" zakřičel jsem nadšeně. Chtěl jsem okamžitě vstát a rozeběhnout se za ním, ale Liam byl rychlejší. Byl ochranářský i v tuhle chvíli. Věděl, že jsem zraněný a proto se ke mě nahrnul rychleji než jsem stačil vstát.

Rychle se během jedné sekundy posadil na mou postel a rychle si mě k sobě přivinul. Silně jsem ho obejmul okolo krku a začal jsem nasávat jeho vůni. Rameno mě bolelo neskutečným způsobem, ale to mi bylo v tu chvíli úplně jedno. Konečně jsem ho měl u sebe. Tak hrozně moc jsem se bál, že jsem ho opravdu ztratil.

Hlasitě jsem začal vzlykat do jeho krku. Silně jsem ho objímal a odmítal jsem ho pustit. Nemohl jsem dovolit, abych ho znovu ztratil. Nebyl jsem, ale jediný, kdo byl v koncích stejně jako já. Liamův dech  byl zrychlený a jeho objetí stejně silné. Občas jsem zaslechl i popotáhnutí a tichý vzlyk, ale ty přehlušily ty mé. On se o mě musel bát stejně jako já o něho. Byl jsem tam několik dní. Určitě si už myslel, že jsem dávno mrtvý.

"T-tak hro-hrozně jsem s-se b-bál, že...že j-jsi umřel." dostal jsem ze sebe stěží a stále si ho k sobě tisknul.

"Ten výbuch byl dost daleko od nás. Většina z nás to přežila a jsme v pořádku." odpověděl mi hned na to, jako kdyby věděl, co tím myslím. On nemohl ani tušit, že jsem to viděl.