Criminal love - Niam

30.

Když Liam odešel, cítil jsem se znovu hrozně. Celou noc se ke mě vůbec ani jednou nepřitiskl. Skoro jako kdyby nespal a záměrně se ode mě držel, co nejdál. Jenže já byl ten, co skoro celou noc nemohl zamhouřit oka, protože mi bylo neskutečně líto jak se Liam choval. Já jsem se snažil. Snažil jsem se to potlačit. Snažil jsem se, ale nešlo to a on se potom zachová takhle místo toho, aby mě utěšil.

Nechápu, co jsem tak moc udělal špatně, že jsem mu nestal ani za blbé 'promiň'. Cítím se opravdu hrozně. Tak jako nechtěně. Jako kdybych byl jen přítěž, které se chce Liam zbavit. Tím, že jsem si chtěl pořídit dítě, si přijdu jako vetřelec. Opravdu je to příšerný pocit. Nevím kdy se Liam vrátí. Nevím ani kam šel a já jen můžu doufat, že nešel za někým jiným, protože to už bych teď opravdu nezvládl. Kdyby mi řekl, že má někoho jiného, asi by se mi zhroutil svět. Čekal jsem na něho sedm let. Sedm blbých let a kdyby mě opustil, tak bych se za to začal nejspíše nenávidět.

Smutně jsem si povzdychl a koukal na pohádku v televizi. Nemohl jsem se na ní pořádně soustředit, ale nemohl jsem se stále utápět v žalu a tak jsem se rozhodl, že budu něco dělat, abych se zabavil. Vstal jsem z gauče a vydal se do kuchyně, abych uvařil oběd. Třeba se Liam do té doby vrátí a bude rád za teplé jídlo. Nebo se nají někde jinde a třeba ani nepřijede. Sakra měl jsem mlčet. Měl jsem, že se nic neděje a vůbec mu to neříkat. Teď to mezi námi bude akorát divné. Pokazil jsem to.

Nakonec jsem se rozhodl, že udělám hranolky s kuřecím masem. Je to rychlé a dobré. Snad to Liamovi bude chutnat. Když jsem dal hranolky do trouby a maso jsem měl už hotové, jsem se vydal zpátky do obyváku. Při vaření jsem se donutil vypnout mozek, ale teď jel znovu na sto procent a já nemohl přestat myslet na to, co se stalo. Byl jsem naštvaný a smutný. Bylo mi líto, co se stalo, ale na druhou jsem s tím nemohl nic udělat. Já se za své city nestydím. Nemůžu za to jak se cítím a Liam to bude muset buď zkousnout a nebo mě nechat být. Já se toho pocitu jen tak nezbavím a pokud se mnou nebude moct normálně fungovat, tak nebude jiná možnost.

Bože cítím se opravdu hrozně. Neměl jsem mu to říkat. Měl jsem to nechat, aby to samo tak nějak odeznělo. Já bych se s tím srovnal. Sice by to chvilku trvalo, ale zvládl bych to.

Když jsem usedal na gauč, uslyšel jsem z útrob domu nějaký hluk. Zarazím se a zamračím. Co to sakra bylo? Nakonec jsme se rozhodl to nechat být. Třeba jen dosedl nábytek. Díval jsem se na televizi a snažil se nemyslet na to, co se stalo.

Všechno se to seběhlo hrozně rychle. Na poslední chvíli jsem si všiml v odrazu televize muže, který stál jen kousek ode mě. Nestačil jsem ani nic udělat a jeho ruka překryla má ústa. Začal jsem se bránit a kopat kolem sebe, ale muž byl silnější. Navíc se za ním hned objevili další dva. Sakra co tu dělají? Jak se sem dostali? Co chtějí?

Bránil jsem se jak nejvíc jsem mohl, ale byli silnější než já a navíc byli tři. Za chvíli jsem měl spoutané ruce i nohy a přes oči a ústa mi dali šátky, abych nemohl mluvit a neviděl, co se bude dít. I přes to jsem se, ale nepřestával bránit. Podle bolestného zavití se mi podařilo jednoho z nich uhodit loktem do nosu. Hned na to jsem však schytal ránu do obličeje. Sesunul jsem se k zemi a bolestně sykl. Do háje! Co tady chtějí? Kdo to je? Jsou od Poola? Nebo snad mají něco společného s Američany? Sakra!

Nevěděl jsem, co mám dělat. Snažil jsem se jim bránit. Ale ruce mi poté, co jsem jednoho z nich uhodil svázali za zády a když jsem se snažil bránit nohama, tak mi uštědřili další ránu. Nakonec mě vzali a i když jsem se bránil jak nejvíce to šlo, tak mě odnesli ven z mého domu až do auta. Typuju do kufru podle stísněného prostoru.