Criminal love - Niam

83.

Po dvou hodinách jsme přistáli na Pražském letišti. Naštěstí Trevor za celou dobu letu ani jednou neplakal, takže to všechno proběhlo v pořádku. Já jsem byl, ale zničený, to vám snad nemusím říkat. Díky probděné noci, psychickému vyčerpání, strachu o svou rodinu a neustálého dávání pozor na svého broučka jsem se cítil jako náměsíčný. Všechno jsem dělal automaticky a když mi Andrew nabídl, že za mě Trevora vezme do náruče, odmítl jsem to. Nemohl jsem ho nikomu dát. Ani jemu. Teď jsem ho nehodlal dát z rukou, protože jsem nemohl dopustit, aby mi ho někdo vzal. Hned jak jsme přistáli se u letadla objevila spousta mužů. Bylo jich sedm nebo osm. Půlka z nich vzala naše věci a druhá půlka nás dostala do auta. Nikdy jsem je neviděl a proto jsem byl celkem nejistý. Andrew se s nimi ale dal hned do řeči a proto jsem se uklidnil.

Překvapilo mě, když v autě byla i autosedačka a tak jsem do ní hned Trevora posadil. Cesta k domu trvala tak půl hodinu a já už se nemohl dočkat až budeme tam. Věděl jsem, že v tom domě budeme v bezpečí. Věřil jsem Liamovi, že o tomhle místě nikdo neví. Jinak by nás sem neposlal.

Když byli v našem domě všechny věci, většina mužů odjela a před domem čekali snad jen dva, aby mohli odvést za nějakou dobu Andrewa zpátky na letiště. Překvapilo mě, když jsem se rozhlédl po domě. Byl pořád stejný jako před lety. Tedy až na pár věcí. Hlavně mě upoustal obyvák, ve kterém se nacházelo vybavení pro Trevora. Liam nelhal, když slíbil, že tady bude všechno potřebné jako třeba postýlka jak do obyváku, tak do ložnice, spousta plenek, lhavičky, hračky a spousta dalšího.

"Tak pojď broučku." položil jsem Trevora do hromady hraček a on si s nimi hned začal hrát. Andrew ho pozorval a hlídal, aby se mu nic nestalo. "Andrew já nám jdu vybalit ano?" usmál jsem se lehce na muže, který seděl na gauči a on jen přikývnul. Já jsem se rychle vydal s taškami do ložnice kde budu teď trávit každou noc a otevřel jsem svou tašku na posteli.

Nevím jak to bez Liama zvládnu. Tak strašně moc se o něho bojí. Co když se mu něco stane? Co když to nevyřeší? Co když se opravdu dozví, že jsme s Trevorem tady? Co když nám ublíží? Nesmím jim dovolit, aby mi sebrali mou rodinu. Nedovolím jim to. Nesmím. Nikdy.

Co teď Liam asi dělá? Kdybych mu mohl alespoň pomoci. Ale nemůžu. Jsem od Londýna daleko. Nevím jak bych jim mohl pomoci. Bojím se, že kdybych se o něco pokusil, akorát bych prozradil kde teď jsme a to nemůžu.

Vybalil jsem už půlku tašky, když v tom jsem si všiml jednoho kusu oblečení. Byla to Liamova oblíbená mikina. Miloval ji a nosil ji snad každý týden alespoň jednou. Klidně si troufnu tvrdit, že kdyby mu někdo řekl, že si může vzít jen jeden kousek oblečení ze své skříně, určitě by to byla tahle mikina. Ani o boxerky by se nestaral. A já ji miloval stejně jako on. Ale úplně z jiného důvodu. Miloval jsem ji, protože ji miloval on. Nosil ji tak často, že voněla stejně jako on. Jako jeho kolínská i jako jeho osobní vůně, kterou jsem miloval. A proto jsem ji nosil stejně rád jako on. Proto mi udělalo takovou radost, když jsem ji tu uviděl.

Znovu jsem cítil slzy ve svých očích a proto jsem rychle zamrkal, abych se uklidnil. Musím být silný. Musím to zvládnout. Liam je na tom teď mnohem hůř než já. Ale on to zvládne. Je silný. Silnější než kdolikov jiný. Miluje mě i Trevora. Postará se o to, abychom byli v bezepčí. Nikdy nedovolí, aby nám někdo ublížil.

Vybalil jsem své věci a hned na to jsem vybalil i Trevorovi. Rozhodl jsem se, že bude spát se mnou v ložnici, protože jsem nechtěl riskovat, co by se stalo, kdyby byl jinde. Nechci ani přemýšlet nad tím, co bych dělal, kdybych ho ztratil.

Potom, co byly všechny věci venku z tašek, jsem se vydal zpátky do obyváku. Andrew seděl na zemi a hrál si s Trevorem. Byli spolu roztomilý a proto jsem vzal do ruky svůj mobil, abych je vyfotil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem stále nevypnul režim letadlo na svém telefonu a že jsem nedal stále vědět svému manželovi.