Criminal love - Niam

85.

Po telefonátu s Liamem jsem se cítil zvláštně. Celé ty dva dny jsme spolu komunikovali akorát přes zprávy, abych věděl, že žije a teď, když mi konečně zavolal, tak jsem se cítil snad mnohem hůř než před tím. Chtěl jsem ho najednou mít hned u sebe. Ještě více než před tím. Potřeboval jsem ho. Chtěl jsem ho u sebe mít obejmout ho, políbit. Potřeboval jsem ho u sebe.

Ráno jsem netušil, co mám s Trevorem dělat. Ignoroval všechny mé pokusy ho uklidnit. Nechtěl vůbec nic a když jsem ho položil do postýlky, tak jako to děláme vždycky, nemělo to žádný účinek. Obvykle, když zjistí, že jeho nářky na nás neplatí, tak se vyvzteká a uklidní, ale on se nevztekal. On plakal a nechtěl přestat. Po pár minutách, co pořád popotahoval a kňukal jsem si ho vzal znovu k sobě a snažil se ho utěšit. Neměl jsem ani ponětí, co by ho mohlo trápit. Kdyby měl hlad, tak by si ode mě vzal mléko a snídani. Plínku jsem mu dal čistou. Horečku neměl a zoubky mu už dlouho nerostly. Opravdu jsem netušil, co by mému broučkovi mohlo chybět. Nenapadlo mě však, že by mu tak moc mohl chybět jeho táta. Ano má tady mě, ale to mu nenahradí Liama.

A přesně takhle jsem se teď cítil já. Chtělo se mi plakat, křičet a vztekat se, protože tady u mě nebyl můj manžel. Chtěl jsem, aby hned teď přiletěl za námi a nechal plavat vše, co nám brání být spolu. Chtěl jsem, aby Victor odletěl zpátky do Ruska a nechal nás být. Tak moc jsem si přál, aby bylo všechno zase v pořádku a my byli šťastná rodina. A čím dál více jsem se začínal bát, že se toho už nedočkám.

Trevor už byl dávno vykoupaný a proto, když jsem viděl, že už začíná být konečně unavený, jsem si ho vzal do náruče a odnesl jsem ho do postýlky v ložnici. Chvilku jsem ho uspával a nakonec jsem ho políbil na čelíčko a vydal jsem se do obyváku.

Už se tolik nebojím. Není to tak, že bych si myslel, že se tady nemůže Trevorovi nic stát, ale na druhou stranu nemá Victor šanci zjistit kde jsme. Dokonce jsme se šli s Trevorem dneska na chviličku projít ven, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Nemůžeme být po celou dobu pobytu tady zavření doma. Museli jsem se jít podívat alespoň do parku a překvapivě všechno dopadlo dobře. Nikdo nás nesledoval, ani se nás nikdo nepokusil ohrozit.

Na jednu stranu si říká,m že by možná bylo lepší utéct. Kdyby se Liam zbalil a přiletěl za námi, mohli bychom začít nový život. Mohli bychom zůstat tady a nikdo by nezjistil kde jsme. Kluci by se postarali o gang a my bychom mohli být konečně šťastná rodina. Jenže Liam naši práci miluje. Zbožňuje, když se může prát a bránit své území. A já po něm nemůžu chtít, aby se toho všeho vzdal, to prostě nejde. A vlastně i mě by takový život začal pomalu chybět. Za ty roky jsem si vybudoval nějaké postavení, nějakou osobnost. Za celé ty roky jsem zjistil, že mě nebaví být ten kluk s brýlemi, co doma sedí nad učením. Zjistil jsem, že mi taky chybí ten adrenalin v krvi, i když bych dal teď cokoliv za to, aby se situace zlepšila.

Seděl jsem v obyváku na gauči a přemýšlel nad tím vším, co se právě děje. Snažil jsem se přijít na to jak bych mohl klukům pomoci, ale vím, že odsud asi nic moc nezmůžu. Vím, že mi Liam neříká všechno. Je mi jasné, že už za sebou pár akcí mají a vím, že nebyly úspěšné, protože by se mi jinak pochlubil. Nikdo z kluků mi nic neřekl. Liam si určitě nepřál, aby mě jakkoliv kontaktovali. Ale nejsem hloupý. Je mi jasné, že už se pokusil s tím vším něco udělat.

Celým domem se ozval zvonek. Kdo to sakra je?! Zamračil jsem se a potichu jsem vstal z pohodlné pohovky. Jen doufám, že to neprobudilo Trervora. Kdo to sakra může být? Pomalu jsem sevydal ke dveřím. Na komodě v chodbě jsem měl položenou svou zbraň. Neváhal jsem a natáhl jsem se pro ni. Nikdo nemá vědět, že jsme tady a Liam by mi řekl, kdyby sem někoho poslal. Tak kdo to je? Zjistili snad, že tady s Trevorem jsme? To by, ale nezvonili. Vpadli by sem tak rychle, že bych nestihl ani nic udělat.