Criminal love - Niam

58.

Liam

Šílená bolest se mi rozlévá po celé hrudi. Cítil jsem jak mám hrudní koš v jednom ohni a já netoužil po ničem jiném, než aby si kvůli té šílené bolesti rozpárat, abych to už nemusel cítit. Hrozně to bolelo. Nemohl jsem se pohnout a oči byly tak moc těžké, že jsem je nedokázal otevřít. Měl jsem pocit, jako kdybych nespal několik let. Jako kdybych byl Šípková Růženka, která se snaží probudit bez polibku od prince. Jediný princ, který by mě mohl probudit je moje zlatíčko. Můj brunet s modrýma očima a ne teď skutečně nemluvím o Dominikovi. Toho jsem nikdy nebral vážně. Začal jsem s ním chodit, protože mi dost připomínal mého Maličkého a tak jsem doufal, že by mi mohl pomoci zaplnit tu díru, co po něm zůstala v mém srdci.

Problém byl v tom, že ani dva týdny potom, co jsme spolu byli, jsem k němu necítil ani kousek toho, co jsem cítil k Niallovi po jednom dnu. Do něho jsem se zamiloval okamžitě a nedal mi k tomu vlastně ani žádnou příčinu. Zato Dominik...neříkám, že by byl v posteli špatný, ale něco mu prostě chybí. Možná je to tím, že jsme si spolu neprošli hodně špatnými zážitky, nebo tím, že jeho oči nejsou tak modré jako ty Niallovi a nebo tím, že je Dominik charakterově úplně jiný než Niall.

Niall je moje zlatíčko. Vždycky je neskutečně roztomilý a sexy zároveň. Nemohl jsem se nabažit jeho těla i jeho povahy, ale Dominik mě po většinu času štve. Když se o mě bál Niall, byl jsem za to rád a těšilo mě, že má o mě takový zájem. Když se o mě bojí Dominik, nejraději bych ho zavřel doma v ložnici, aby nedolézal. Mám toho dost. Pořád by mě nejraději držel doma, aby se mi nic nestalo a aby mě měl jen pro sebe. Nedokážu ale přestat myslet na Nialla. Jeho miluju. Ale musím se od něj držet dál. I když jsem už měl párkrát namále a vyhledal ho, abych za ním mohl jít. Vždycky jsem se však vzchopil a rozmyslel si to. Musím ho nechat jít. Má se beze mě určitě lépe. Musí se mít lépe. Konečně mu neničím život. I klukům jsem zakázal jakýkoliv kontakt s ním. Nesmí se do tohohle už zapojit.

Když se nad tím tak zamyslím tak kde to vlastně jsem? Postel je moc tvrdá na to, abych byl u sebe v ložnici. Nikdo vedle mě navíc neleží, takže tím se to úplně vyvrací. Tak kde tedy jsem? Co si pamatuju naposledy? Byli jsme na akci. Zase jeden gang vystrkoval růžky a tak jsme je museli trochu zklidnit. Pravda je, že bez Nialla jsem ztratil tak nějak smysl pro život. Není to tak, že bych chtěl spáchat sebevraždu, ale jde spíš o to, že už do práce nechodím s takovým zápalem jako před tím. Vždycky si říkám "No tak co no, tak mě zabijí. Niall na mě doma stejně nečeká, takže mi to může být jedno.". Jak se zdá tak se mi to teď stalo osudným. Pamatuju si jak proti mě šel nějaký kluk a vystřelil. Takže se trefil? Jsem mrtvý? Doufám, že jo nebo, že brzy umřu, protože ta bolest je příšerná. Navíc pro mě by bylo opravdu lepší, kdybych to měl všechno za sebou, protože nemám opravdu pro co žít. Niall mě nenávidí a já bez něho nedokážu žít.

Trvalo mi dlouhou dobu než jsem se donutil otevřít oči. Slyšel jsem hlasy i tichý pláč. Cítil jsem rty na mém čele. Bylo to zvláštní. Jako kdybych vše okrajově vnímal, ale nebyl jsem schopný absolutně ničeho.

"Liame!" vykřikl nadšeně Dominik, když jsem otevřel oči. Podle typické bílé barvy jsem poznal, že jsme v nemocnici. Sakra! Proč mě nenechali umřít?! "Lásko tak hrozně jsem se o tebe bál." vrhnul se mi opatrně kolem krku a natisknul se na mě. Byl jsem unavený a proto jsem ho neobejmul zpět.

"Payno konečně, už jsme se začínali bát, že se nám neprobudíš." uslyšel jsem smích mého nejlepšího přítele. Harry stál kousek od postele a široce se na mě usmíval. Lehce jsem mu úsměv oplatil, ale nejraději bych mu dal pěstí, za to že se mě pokusil zachránit. Měl mě nechat být. Měl mě nechat vykrvácet.