Criminal love - Niam

24.

Liam

Naposledy si pamatuju jak jsem upadl do hluboké tmy. Vím, že se mi hrozně chtělo spát a taky, že mě příšerně bolelo rameno. Byl to šok po tak dlouhé době mít zase nějaké vážnější zranění. Měla to být jen normální rána do ramena, ale vypadá to, že asi ne. Nikdy se mi nestalo, že bych při zasažení ruky omdlel. Tohle muselo být něco vážnějšího.

Cítil jsem jak ležím na něčem koženém a vcelku nepohodlném, ale dalo se to zvládnout. Hlavně kvůli tomu, že se mi chtělo hrozně spát a proto jsem byl rád, že ležím. Hlasité vzlyky vedle mě, mě ale donutily začít se snažit oči otevřít. Něco  mi totiž říkalo, že vím komu tyto vzlyky patří. Bál jsem se, co se stalo a chtěl jsem to zjistit. Dalo mi to sice hodně námahy, ale nakonec jsem své oči otevřel. Chtělo se mi pořád spát, ale věděl jsem, že nemůžu.

Co mě překvapilo a hlavně, co mě donutilo k pohybu, byl můj milovaný přítel, který seděl vedle mě a plakal. Teď jsem ho neviděl jako sebevědomého muže, který zvládl vést můj gang po celé roky. Teď to byl opět můj maličký Niall, který potřeboval chránit.

Myslel jsem, že zešílím strachy, když jsem na poslední chvíli uviděl toho šmejda jak na Nialla míří svou zbraní. V tu chvíli, jako kdybych přestal myslet a všechno jsem dělal automaticky. Nemohl jsem dopustit, aby se Niallovi něco stalo. Na to, abych toho chlapa zastřelil, bylo až příliš pozdě. Tohle bylo jedné řešení. To jediné, co jsem v tu chvíli mohl udělat. Musel jsem do Nialla strčit ,aby se mu nic nestalo a bylo mi v tu chvíli jedno, co se stane mě. Jen jsem nemohl dopustit, aby se mu cokoliv stalo. Už jen ta představa, že ho někdo postřelil a já s tím nic neudělal byla hrozná.

Teď můj Maličký, ale vypadal, že je více než v pořádku alespoň fyzicky. Psychika na tom byla hůř, ale troufl jsem si odhadovat, že tohle byla příčina mého zranění. Musel jsem ho hrozně vyděsit. Pořád je to, ale lepší než kdyby postřelil jeho. Mohlo se mu totiž stát cokoliv horšího.

Má ruka mě pořádně bolela, ale ani to mi nezabránilo v tom, abych se pomalu zvedl z koženého gauče, který se nacházel v našem klubu a pomalu se natahoval ke svému příteli, který seděl na židli jen maličký kousek ode mě.

"No tak Maličký neplakej." usmál jsem se na svého přítele a on ke mě rychle a překvapeně zvedl hlavu. Nemohl jsem si pomoct, ale přišel mi v tu chvíli nehorázně roztomilý i přes červené a nateklé oči a ubrečené tváře. Byl to ten nejdokonalejší kluk, kterého jsem kdy mohl mít a vážil jsem si jeho přítomnosti pořád více a více.

Nevím čím to je, ale nedokážu si bez něho už představit život. Bože, co to zase melu? Asi jsem se musel praštit při pádu do hlavy, že mě zase přepadá taková nálada.

"Liame!" zakřičel Niall nadšeně, když mu došlo v plné míře, že jsem vzhůru a relativně v pořádku. Neváhal ani chviličku a vrhnul se ke mě. Na mé tváři se samovolně rozlil široký úsměv a přitáhl jsem si svého Maličkého na svůj klín. Samozřejmě jsem přitom dával pozor na svou ruku, která bolela jako čert. "Miláčku, lásko..." vydechl se vzlykem do mého krku a znovu hlasitě vzlykl tak, že se celé jeho tělíčko otřáslo. "Já jsem se o tebe tak hrozně bál." jeho hlas byl nakřáplý a o něco vyšší než normálně. Nevím jak dlouho plakal, ale rozhodně mě to trhalo na kusy.

"Nemusel si." nepřestával jsem se usmívat a svou zdravou rukou jsem si ho tiskl k sobě hladíc ho po zádech, aby se uklidnil. "Jsi v pořádku Maličký? Nestalo se ti nic?" zeptal jsem se ho starostlivě a on jen záporně zakroutil hlavou. Musel jsem se ujistit, že je v pořádku a že mu ten hajzl nestihl nic udělat. Nesmělo se mu nic stát. Pořád byl mým slabým článkem.