Š U P L Í K

POKUS O CREEPYPASTU

Divné věci se dějí.

V našem domě se jich dělo mnoho. Kdykoli, kdy se otevřely dveře do sklepa, zavrzaly schody, občas zvonil zvonek, i když jsme nikdy nikoho neviděli stát za dveřmi nebo utíkat a občas se samo o sobě zhasínalo světlo.

Michael dost často brečel, bál se, ale s Beatrice jsme tomu nedávali příliš velkou váhu.

Schody byly už staré a rozpraskané, někdo zvonil a stihl utéct, aniž bychom si ho všimli a buď se někdo opřel o druhý vypínač, nebo na chvíli zkolabovaly pojistky. Stejně jsem vždy poté na jističi zjistil, že si s nimi někdo hrál.

Michael se k tomu nepřiznával. Nikdy. Křičel, ale nevěnovali jsme se tomu.

Nevěřil jsem tehdy na záhady, nadpřirozeno a jiné divné věci. Ale musím přiznat, že se začalo dít i pár nevysvětlitelných věcí. Nebo já si je aspoň vysvětlit nedokázal.

Přemýšlel jsem nad nimi každou chvíli. Přemýšlel jsem nad naším domem a tím, co se v něm děje. V práci, doma, v noci, když jsem měl spát, i když jsem neměl.

Jedna věc mě ale děsila nejvíc. To ona mě držela celé noci vzhůru už několik týdnů. Náš kocour.

Od té doby, co se to stalo, nejedl. Jeho miska, jak na jídlo, tak na pití, zůstávala plná. Choval se divně. Zmizel třeba na celý den, což nikdy nedělal a vrátil se v noci. Chodil stále jako tělo bez duše.

Předtím jsem vždy myslel, že má něco s očima. Že možná oslepl nebo se mu něco do nich dostalo, ale veterinář říkal, že je to nesmysl, že vidí jako ostříž. Vždy když jsem stál před ním, snažil se s ním zabavit při volné chvíli, kdy jsem byl sám doma, nedokázal se na mě dívat, pořád uhýbal pohledem. Časem mi došlo, že to není mnou nebo jeho očima.

Zjistil jsem, že se dívá na cosi za mnou.

Nespal jsem už několik týdnů, zažíval jsem mikrospánky, ze kterých mě vždy probudila noční můra. Několikrát mi šlo už i o život, protože mě spánek zastihl za volantem.

Snažil jsem se tu záhadu vyřešit. Začalo mě děsit zhasínající se světlo, zvonící zvonek a vrzající schody. Nebyl jsem schopen práce. Nebyl jsem schopen ničeho.

Beatrice mi říkala, že jsme blázen, že se nic neděje. Že je všechno tak, jak jsme si vysvětlili. Že jsem prý unavený, ale nebylo to tak. Věděl jsem to.

Kněz odmítal přijít. Jiní šarlatáni a vymítači mi sdělili, že se s tímto nesetkali, i když nikdo z nás nevěděl, s čím nebo s kým máme co dočinění.

Kocour se mi zrovna posadil na klín a podíval se na mě svýma modrýma očima. Vydržel to pár sekund a pak uhnul pohledem na levou stranu.