Š U P L Í K

SEDMÝ DRUH - 1. KAPITOLA (2 VERZE S UPÍRY)

„Proboha!" vzdychla jsem, když už jsme asi hodinu čekali před kanceláří ředitele mé nové školy. Sekretářka se na mně zamračila a já pohodila rukou. Copak je to moje chyba, že je ředitel pomalý a můj otec neschopný sjednat schůzku?

Musela jsem s otcem strávit zhruba dvě hodiny, protože jsem potřebovala vyzvednout a zároveň odevzdat nějaké papíry. Nejradši bych ovšem utekla s křikem a rukama nad hlavou pryč. Vždycky to probíhalo stejně, a že jsem to zažila už mockrát. Napřed se s otcem/matkou přivítají, ten/ta jim dá spisy od doktora, kterých není málo, a pak když si je ředitel prohlédne, se koukne na mě a začne s otcem/matkou mluvit o mě, jako bych tam nebyla. Pořád to samé dokola. Jako malá jsem sice milovala, když mi brácha četl pořád tu samou pohádku o mořské víle každý večer, ale můj brácha tu teď není a tohle není pohádka.

Za dalších deset minut už se konečně otevřely dveře a vyšla nějaká žena, která nejspíš představovala sekretářku nebo učitelku, studentka to asi nebyla, protože jí bylo asi tak padesát. V padesáti už ženský nestudují nebo ne? Jestli ji potkám ve třídě vedle mě v lavici, tak mě škrábne!

„Johne!" vyjekl ředitel, když mého otce zbystřil. „Jsem rád, že tě vidím," podal si s ním ruku a pak koukl na mě. „Ty jsi Connie, že? Páni, ty jsi vyrostla."

„Díky bohu," odvětila jsem na jeho poznámku a vstala z křesla. „Už můžeme dovnitř?" zeptala jsem se ho a ředitel se zarazil, stejně jako můj táta.

„Nevšímej si jí, dělá si srandu," zasmál se otec, popleskal ředitele po zádech a zamračil se na mě. Při vstupu do kanceláře ředitele, mě ještě jednou varoval, abych držela zobák.

„Takže Connie," začal ředitel, když jsme se posadili. „Slyšel jsem, že jsi měla velké problémy na minulých školách?" převedl to do otázky, jako by čekal, že mu to potvrdím. Copak jsem se narodila se sebedestrukčními vyhlídkami?

„No oni měli spíš problém se mnou. Já s nimi ani tak ne," oponovala jsem a otec mě kopl pod stolem do nohy. „Nech mě na pokoji, je to pravda!" zadívala jsem se na něj a on vzdychl.

„Steve, já se ti strašně omlouvám," řekl otec a já protočila oči. „Za všechno, co zatím řekla a co ještě řekne. Prostě není vychovaná a mě strašně štve, že ji musím dávat zrovna do tvé školy, ale je to asi nezbytné..."

„Johne, neomlouvej se," zasmál se ředitel a já si přečetla jmenovku na stole, kde se psalo S. Bell. „Přece jenom je to teenager, kdo takový nebyl."

„Ne, Steve, já to myslím smrtelně vážně, tady máš všechno, co se dělo na těch školách," dodal otec svoji myšlenku a podal mu moje spisy ze škol, doktorů a psychologů.

„Píše se tu, že závodně běhá," přečetl si Bell. „To se bude hodit, trenér Lucas vždycky rád přivítá zájemce."

„Kdo říká, že budu zájemce?" optala jsem se ho a on se zdál trochu zaskočený, ale přešel to dalším smíchem.

Ředitel si ještě chvíli procházel moje spisy a ke konci vypadal zmatený a vyděšený, ale pak zavrtěl hlavou, mávl rukou a papíry položil vedle. „Johne, na téhle škole každý začíná s čistým listem. Určitě to nebylo tak zlé, jak se píše tady," ukázal na papíry.

„Ale jo, bylo. Bylo to ještě horší, ale jen z toho důvodu, že si vždycky našla nějaký trik, jak obejít učitele, ředitele nebo všechna pravidla, takže bych rád a vím, že to bude znít směšně, ale aby měla přísnější režim, než ostatní," dopověděl otec a já na něj vyvalila oči.

„Cože?"

„To znamená, aby dostávala přísnější známkování, snad kromě angličtiny, protože v těch papírech je napsáno, že má dyslexii, ale u ostatních předmětů bych to uvítal. Taky více úkolů, žádné tolerování pozdních příchodů a všechny její výstřelky!"