Š U P L Í K

SILNÁ CHUDINKA (ANO TAKHLE JSEM TO TEHDY POJMENOVALA)

příběh o holce s rakovinou              

„Co se děje? Jsi poslední dobou nějaká zamlklá." Ryla do mě moje kamarádka Anabell, s kterou jsem se zrovna učila francouzštinu. „Ale nic." Zavrtěla jsem hlavou. Anabell pohodila svými dlouhými, vlnitými, blonďatými vlasy a podívala se na mě přes husté řasy svýma šedýma očima. „Něco s Kurtem?" zeptala se a překřížila nohy. „Prosím tě." Zamumlala jsem a znuděně zavřela učebnici. „Je to debil." Řekla naštvaně. Nenáviděla Kurta, mého přítele. Chtěla, abych si začala se svým kamarádem BooBoem. Hnědovlasým černochem se zelenýma očima. „Ale rozkošný debil!" zasmála jsem se a prohrábla si své medové až zrzavé, dlouhé vlasy. „Nechápu, co na něm vidíš. Vždycky jsi mi říkala, že miluješ kluky se zelenýma očima, hnědé vlasy, a když do toho přimícháš čokoládu..." pokrčila rameny. „Jsi hrozná... Nemůžu říct že BooBoo (co to je kurva za jméno?) není můj typ, ale prostě k němu nic necítím."

„To ani ke Kurtovi, nenávidíš rasisty a ještě bez vlasů. Kdysi, než si ho potkala, tak si milovala dredy, tetování, černochy... Teď jakmile kolem BooBoa projdeš, otřepeš se, netvrď, že ne, já si toho všimla." Řekla naštvaně a hodila po mě výchovný pohled. „Hele neptám se na tvoje rady... řekla jsem, že s Kurtem nic není a tak to taky je... Nemáme problémy." Řekla jsem a chytla si na bulku v podpaží. „Co je?" zeptala se a otočila stranu učebnice. „Nic, jen tam mám bulku." Řekla jsem a zase učebnici otevřela. „Slyšela jsem, že když máš bulku v podpaží, můžeš mít rakovinu." Řekla a začala žvýkat žvýkačku. „Nestraš." Zamumlala jsem a dala se do čtení.

Po chvilce se na mě podívala. „Proč bych nestrašila, tvoje máma měla rakovinu prsu..." řekla. „No a, nemám žádný příznaky." Pokrčila jsem rameny. „Vážně? Bulka v podpaží, máš větší prsa a máš vtažený bradavky." Řekla. „To víš prosím tě jak jako?" zeptala jsem se vyděšeně. „Máme plavání, huso." Zamumlala. „Možná bys měla jít na vyšetření."

„Ale sklapni..." zavrtělajsem hlavou. I když měla Anabell pravdu. Vážně tohle všechno mám, a to všechnojsou příznaky. „Vážně, zkus to aspoň říct mámě, než si to uvědomíš tak třebabude dost pozdě." Řekla Anabell. „Fajn." zamumlala jsem.