Š U P L Í K

UPÍRŮV TALISMAN - 2. KAPITOLA

Pár týdnů uběhlo. Poznala jsem Willa, Joa a Mika – kluky ze třídy. Rob semnou nemluvil. Ani Jake. Jackie si mě moc nevšímala, když jsem se začala bavit s Kate, Sue a Magie.

Byl zase oběd. Šla jsme vedle Kate. Ta pořád něco žvatlala. Moc jsem ji neposlouchala. Soustředila jsem se na jeho pohled. Koupila jsem si jenom vodu. Měla jsem stáhnutý žaludek. „Líbí se ti někdo ze třídy?" zasmála se Kate. „Co?" zeptala jsme se. Upoutala moji pozornost. Duchem jsem byla jinde. Proč se semnou Rob nebaví? S vrtěním hlavy jsem se otočila. Měla jsem sklopenou hlavu. Udělala jsem krok a najednou pod sebou uviděla hnědý pantofle. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál Rob se svatouškovským úsměvem. Jeho obličej byl od mého snad jen tři centimetry. Ušklíbla jsem se a udělala kolem něho další krok. Rob mě předběhl a vstoupil mi do cesty. „Co kdyby sis sedla semnou...? Hm?" usmál se. Prosebně jsem pohledem začala hledat Kate. Ta už ale seděla s ostatními. Ale pořád si mě všímala. Ostatně celý stůl kluků ze třídy a holek ze třídy. Se vzdychnutím jsem kývla sedla si k němu. Položila jsem ruce a láhev vody na stůl. Sedl si naproti mně. „Nemáš hlad?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Jak to?" zeptal se mě s úsměvem. Pokrčila jsme rameny a přitom měla pořád sklopenou hlavu. Uviděla jsem na stole jeho ruce. „Stalo se ti něco?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a zvedla ji. Měl ustarané oči. Trochu se ke mně nahnul. „Řekni něco." Usmál se. Zavrtěla jsem hlavou. „Proč? Řekni něco!" řekl znovu. Zavrtěla jsem ještě jednou hlavou. „Řekni něco. No tak..." Řekl ještě jednou a nahnul se ke mně. „Prosím!" popohnal mě. „Víš, co jsem říkal o tvém hlasu! Prosím." Usmál se.

„Nechápu to...!" začala jsem konečně mluvit. „Jak to že se mnou mluvíš?" zeptala jsme se tiše. „Proč bych nemluvil?" zasmál se. „Doteď jsi semnou nemluvil...Políbíš mě, pak mi řekneš, že se to nesmí opakovat a nemluvíš se mnou..." podotkla jsem a zase sklopila hlavu. „Proč to děláš?" zeptala jsem se, ale řekla to jakoby sobě. „Co jako dělám?" zeptal se mě. Zvedla jsem hlavu s naštvaností. Byl ke mně nahnutý ještě víc. „Jednou se mnou mluvíš pak tři týdny ne a teď zase. Za tři týdny tě zase uslyším?!" řekla jsme naštvaně. „Jestli ti to teda nebude vadit teď, bych se s tebou rád bavil..." přiblížil se ke mně ještě víc. Zadívala jsem se do jeho očí a nahnula se taky k němu. „Co?" zasmál se. Nemohla jsem mluvit, jeho oči mě fascinovaly. „Na co koukáš?" zeptal se s úsměvem. Byli jsme k sobě nahnutí. „Ehm..." polkla jsem. „Jak to děláš?" zeptala jsem se pořád středem pohledu jeho očí. „Dělám co?" zeptal se. „Jak to... že mě dokážeš tak fascinovat?"zeptala jsem se a trochu se odtáhla. Jeho pohled uhnul. Podíval se směrem ke stolu naší třídy. „Hm, zdá se, že tvůj přítel tě jde zachránit!" řekl vážně a stáhl se dozadu. „C-?" otočila jsme se. Viděla jsem, jak k nám jde Will. Otočila jsem se a smutně vzdychla. „Tobě Dean vadí?" zasmál se. „Ne jen..." začala jsme větu. „Bello, můžu s tebou mluvit?" skočil mi do řeči Will. Kývla jsem a zvedla se a hrábla po láhvi.

„Co potřebuješ?" zeptala jsem se Willa, když jsme odešli. „Chtěl jsem se zeptat, na jaký téma píšeš esej?!" zeptal se. Hned jsem poznala, že to nebylo to, o co mu šlo. „Sufražetky..."

„Aha, ehm... sedneš si za námi?" zeptal se nadějně. Otočila jsem se. Rob seděl pořád na stejném místě, ale všímal si něčeho jiného. „Jo... klidně." Pokrčila jsem rameny.

Sedla jsme si zády k Robovi ke stolu s Magie, Sue, Kate, Willem, Joem a Mikem. „hm... o čem jste se bavili co?" zeptala se, se smíchem Kate. Nadechovala jsme se. „Nic jen..."

„Ale asi s tebou chce mluvit znovu." Skočila mi do řeči Sue, která seděla naproti mně. „Se mnou?!" divila jsem se. I když s kým asi ale jak to poznali. To jsem nevěděla. „Se otoč!" řekla Sue. Poslechla jsme ji a otočila se na Roba. Rob jen dvakrát pokynul ukazováčkem k sobě. Vzlykla jsem a neochotně vstala.