Š U P L Í K

NO NAME YET - 3. KAPITOLA

Nemluvily spolu. Jen se na sebe nechápavě dívaly, ani jedna tomu nerozuměla. Pak to ale už Aileen vzdala, zvedla se z křesla a beze slova odešla do svého pokoje.

Dylan nevěděla, jestli to má řešit nebo ne. Rozmýšlela se dlouho. Ale taky věděla, že se musí rozhodnout rychle, a to ji znervózňovalo a zpomalovalo. Nakonec to ale vyřešila Aileen, když vyšla z pokoje s dalšími listy papíru.

„Ty ruce..." zašeptala a podala jí jeden, na kterém byl nadpis o profilu pachatele. Místo toho tam byla kresba ruky. „Jsou všude," dodala. „Jsou všude," zopakovala.

„Kdy jsi to začala takhle kreslit?"

„Já nevím. Ani nevím, že to kreslím..." řekla pořád s roztřeseným hlasem, ale pevným obličejem. Najednou však svraštila obočí, sklopila oči a s plesknutím si přikryla tváře. „Já nevím, co se to děje..."

„Ail..." řekla Dylan a chtěla ji obejmout, ale pak si vzpomněla, co četla a naučila se v prvním ročníku na vysoké – neobjímat, žádný fyzický kontakt. Měla jen sedět a čekat než se vybrečí.

„Už ani nevím, kdo jsem!" zaječela si Ail do dlaní. „To tak bolí. Co se to děje? Blázním. Cítím, jak přicházím o rozum. Dylan, už jsem se zbláznila," vyvzlykala. „Ty ruce vidím všude."

„Jaký ty ruce jsou? Chlapský nebo ženský?"

„Já nevím." Sklopila hlavu a pokusila se uklidnit. „Moc si to nepamatuju, nebo spíš vůbec. Vždycky mám pocit, že jsem je už někde viděla."

„Zdá se ti o nich?"

„Každou noc... Je to jako noční můra."

„A co ty ruce vlastně dělají?" Položila Dylan konečně správnou otázku a v hlavě se poplácala po rameni. Opřela se lokty o kolena a nahnula hlavu ke kamarádce blíž. Měla o ni strach, ale zase si myslela, že to trochu přehání. Co by mohlo být tak děsivého na rukou?

„Sahají na mě..." zašeptala Aileen a podívala se kamsi, kam Dylan vidět nemohla. Aileen už nebyla v místnosti. „Někdy, když se probudím, tak ty ruce na sobě cítím. Můj táta měl takové ruce..." začala vyprávět a Dylan se snažila zachytit i nějaké zlomení hlasu nebo jinou hlasitost, ale Aileen byla pryč, mluvila nepřítomně ale zároveň odhodlaně, jako by to ani nebylo o ní.

„Pan Summers má takové ruce. Vždycky když mi podá ruku, tak se tak divně směje. Jednou jsem se ušklíbla, protože je pan Summers debil. Snažila jsem si tu ruku umýt ředidlem. Pak jsem zvracela. Jsou to mužské ruce. Mají dlouhé prsty, jeden, prostředníček, vypadá křivě... Jednou se máma s otcem pohádala a dala mu facku. Řekl jí, že je zlatokopka. A on jí potom koupil prstýnek, když se rozbrečela. Ty ruce mají prsten, na ukazováčku, vypadá trošku jako snubní, ale není na prsteníčku, takže není snubní. Táta mýmu bráchovi dal kapesní hodinky, hodně staré, zlaté. Mě nikdy hodinky nedal. Ty ruce mají hodinky," domluvila a pak se začala hystericky smát.

„Ail," zašeptala rozrušeně Dylan.

„Co je?" zeptala se už s přítomným obličejem dotyčná a otřela si slzy.

„Osahával tě někdy tvůj otec?"

„Co?! Ne!" vyjekla a zamračila se. „Proč se mě na to ptáš?"

„Hodněkrát jsi svého otce zmínila..."

„Milovala jsem ho, byl to můj otec, teď umřel, jak o něm nemám mluvit?"

„Když jsi mluvila o hodinkách, tak jsi zněla naštvaně," pronesla Dylan fakt, kterého si všimla.

„O hodinkách?"

„No... to jak ti žádné nikdy nedal."

„Jak to víš?" zvedla Ail obočí a Dylan to došlo. Ona byla opravdu mimo.

„Ty si to nepamatuješ?"

„To, že mi nedal hodinky? Pamatuju. Lukovi dal dvoje a mě žádné, štvalo mě to."

„To už jsi mi přece řekla..." zašeptala Dylan mimoděk spíš pro sebe a zadívala se jinam s přimhouřenýma očima. „Proč ti tvůj otec nedal hodinky?"

„Prý, že ženy nepotřebují hodinky, že je to mužská záležitost. Ale máma hodinky měla. Dostala je od něj..." zaslzely se jí oči. „To je fuk. Teď už mi to vrátil," rozesmála se smutně, rozhodila rukama a podívala se po svém luxusně vybaveném penthausu. „Už mi to vrátil," zopakovala a odešla pryč.

„Už jí to vrátil," řekla Dylan, když Aileen zavřela dveře od svého pokoje a podívala se na skvrnu od kafe, kterou vytvořila její spolubydlící, když vyprávěla a třásly se jí u toho ruce.