Š U P L Í K

UŽ NEVÍM, JAKÝ BYL NÁZEV

do soutěže... napsala jsem to já za svoji ségru, protože jí se to nechtělo psát a dala mi jen téma... a vyhrálo to druhý nebo třetí místo, takže lol... takže mám diplom, kde je ale jméno mé ségry lol

Konečně jsem unaveně padla do sedadla a zaklonila hlavu. Seminárka byla dopsána a já mohla už po těch tisíci hodinách mučení, v podobě psaní a vymýšlení slov, odpočívat. Prohrábla jsem si blonďaté vlasy a napila se kafe. Kolem mě prošel Kyle a hrál si s letadýlkem.

Kyle byl můj sedmiletý bráška. Měl blonďaté vlásky a hnědé oči, stejně jako já. Ale Kyle byl jiný. Jiný než všichni ostatní. Trpěl Downovým syndromem. Downův syndrom narušoval jak jeho psychiku, tak vzhled a i inteligenci. Ale Kyle byl jeden z těch chytřejších, měl IQ padesát. Což bylo na děti s Downovým syndromem úctyhodně dost. Ale i přesto toho moc nenamluvil a špatně viděl. Ale byl to můj bratr, milovala jsem ho.

Vstala jsem od konferenčního stolu v obýváku, ve kterém jsem doteď psala a šla do kuchyně vzít si nějaké jídlo pro svůj škemrající žaludek.

Když jsem se vrátila, krve by se ve mně nedořezal. Kyle stál před stolkem, v rukou můj hrnek s kafem a provinile se díval na těch dvacet listů papíru, které pokrývala hnědá, mokrá pokrývka.

Bezva, takže můj sen stát se manažerkou byl tímto momentem zničen. A zničil ho Kyle. Nikdy už nedostanu pořádnou práci, nikdy ze mě nebude to, co jsem, vždy chtěla, nikdy nedodělám univerzitu!

Pootevřela jsem pusu, jak zděšením, tak naštváním.

„Do..." nedokončila jsem radši a v rukou drtila talíř s jídlem. Neudržela jsem se a talíř se rozmlátil o zem. Kyle se na mě úlekem podíval a začala se mu třást brada.

„Kyle!" zavrčela jsem a stiskla pěsti tak, že mi bělaly klouby. „Cos to udělal?" vyjekl jsem naštvaně. „Bože! Ty zničíš úplně všechno Kyle, všechno! Máš tolik věcí, co můžeš rozbít, a ty zrovna musíš zničit moji seminárku?!" zaječela jsem a skoro mi vzteky tekly slzy. „Ty jsi tak blbej, že to není možný! Ty jsi tak nemožnej!" řvala jsem po něm a snažila se všemi způsoby listy papírů zachránit. Marně.

Kylovi stekly slzy a beze slova běžel pryč. Zavrtěla jsem hlavou a v tom se ve dveřích objevila máma. V rukou měla Kyla a objímala ho.

„Emily," zvedla na mě obočí a já vystartovala.

„Zničil mi seminárku! Já se s tím... celej týden na tom makám a on mi to pak zničí! To není fér! Proč se ho zastáváš?!" ječela jsem i na ni.

„Emily, pokud si to nepamatuješ, tak Kyle za to nemůže. A za další, vysvětli mi, proč sis tu seminárku nepsala do notebooku?"

„Takže chceš říct, že by bylo mnohem lepší, kdyby mi zničil celej notebook?"

„Ne, jen mě překvapuje, že někdo jako ty, bude psát rukou..."

„Tak jsem, do prčic, prostě blbá, že mě to nenapadlo!" flákla jsem mokrými listy do stolu a šla nasupeně nahoru do svého pokoje.

Uteklo několik týdnů a já už bydlela na koleji se svou kamarádkou Denou. Na to co se stalo, jsem už nemyslela, i když mě to pak pár dní potom mrzelo. Kylovi to bylo jedno, zas tolik to neprožíval, jako máma.

Ale o dalších několik měsíců, kdy mi neustále do telefonu připadala máma smutná, víc než dřív, jsem se rozhodla, že pojedu za nimi domů. Navštívit je, aspoň na pár dní to jsme ještě nevěděla co se doma děje. A co se dít bude.

Byl den D, kdy jsem měla jet konečně domů, když mi zazvonil mobil. Zvedla jsem ho a uslyšela mámu.

„Mami?" zeptala jsem se, když mlčela. Nic... „Mami?" zkusila jsem to znovu.

„Kyle..."

„Co? Co je s Kylem?" zeptala jsem se vystrašeně.

„On... včera umřel." A tato věta mě naprosto dorazila. Nikdy už jsem neusnula, aniž bych si na tuto větu nevzpomněla.

Jak jsem mohla být tak příšerná sestra? Proč jsem tu pro něj nebyla? Jsem tak ubohá a zahleděná do sebe, že jsem se na něj vykašlala? Ano jsem, jsem naprosto ubohá a už nikdy nevrátím tu chvíli, kdy jsem na něj vyjela jen kvůli pitomé seminárce, kterou jsem stejně musela psát pak znovu, protože nebyla dobrá, když jsem ji přepsala. Naprosto ubohá. Už nikdy nevrátím ten čas, kdy jsem bydlela na koleji a nebyla s ním. Naprosto ubohá. Neviděl mě, když umíral. Nebyla jsem ani jeho sestra. Jen ubohá holka, která se na všechno... a na všechny vykašlala. Naprosto ubohá!

S touhle myšlenkou jsem se sesunula k zemi a probrečela několik hodin.

Po pohřbu, po roku utápění se v bolesti a po rokusamých soucitných pohledů, jsem to vzdala. Ale jiným způsobem. Vzdala jsem sesnu být manažerkou. Snu být bohatá a slavná... a mocná. Snu vychodit tutostřední. Snu být uznávaná a dotáhnout to daleko. To všechno šlo pryč a já sepřestěhovala zpět domů za rodiči. A přestoupila jsem na jinou školu. Nazdravotnickou školu, kde se zabývají a pracují s mentálně postiženými. Tobylo to jediné, co jsem mohla pro Kyla a pro svůj klid v duši udělat. Ataky jsem zabránila všem, kteří kdy řekli, že nemají rádi svoje sourozence.Později by toho litovali. Stejně jako já. Nikdy jsem se z toho pořádněnevzpamatovala. A ani nevzpamatuju...