Š U P L Í K

NÁZEV MÁM: SFDSFSFF

mělo to být zase do soutěže mé ségry, ale ona se styděla to číst, tak jsme to tam neposlaly

Dylan:

V Queens, na sedmdesáté třetí Avenue se toho nikdy moc neděje. Je tu většinou ticho, párkrát projede zdemolované auto a sem tam projede sanitka, pro nějakého stařečka, který dostal srdeční zástavu nebo kluka, který to schytal do nohy. Jo, V New Yorku se vcelku oplatilo mít zbraň. Toto pravidlo dost zřetelně prosazoval můj kamarád, jediný mimochodem, Christopher Reid.

Christopher byl modrooký blonďák, který měl vytříbený vkus, jak na oblečení, tak na dívky, a ty dívky mu na ten vzhled letěly. Dost. A on si to uvědomoval. Což se ne moc valně odrazovalo na jeho sebevědomí, které sahalo výš, než Empire State Building.

Jeho vkus na dámy, byl pro mě mínus. Ať jsem si vybral jakoukoliv partnerku, nebyla dost dobrá na to, aby prošla jeho testem. Tím testem samozřejmě myslím, jen večeři s Christopherem a s jeho momentální partnerkou, nebo dívkou, která byla dost opilá... nebo blbá na to, aby pochopila, že ji Chrisotopher chce jen do postele a ne ji seznámit se svým „bratrem" a „švagrovou".

Poslední holka, která se mu kdy líbila, byla Samantha na střední. Ale to už je dávno. To je zapomenutá minulost...

V New Yorku se ale namísto zbraně, nevyplatilo mít auto. Každý jezdil taxíkem, nebo to měl do práce tak daleko, že by kamenem dohodil, tak chodil pěšky. Já to měl do práce daleko. Jelikož jsem byl ale ve velkém postavení a mohl jsem si tedy dojít, kdy chtěl, jsem chodil pěšky. I když těch pár dolarů pro taxikáře, by mě nezabilo. Možná. Mohlo by mě to zabít... Taxikáři v New Yorku jsou někdy náladoví.

Proto jsem tehdy stál na křižovatce, pár kroků od mého domu. Na sobě jsem měl černý oblek s černou kravatou a bílou košilí. Moje oči byly zahleděny do blackberry a sledovali posuny na trhu. Vynervovaně jsem zvedl oči a uviděl ji. Viděl jsem ji tu už několikrát, ale nikdy jsem neměl tu odvahu ji oslovit. Jsem si jist, že ona mě tu taky několikrát zahlédla, ale nezírala na mě tak, jako já na ni. Ten den jsem ale měl povzbuzující hlasovou zprávu na záznamníku od Christophera, kde mě nabádal, abych ji oslovil. Věděl o tom, že se mi líbí, ale ještě ji neviděl.

Prohrábl jsem si svoje černé vlasy a zadíval se znovu na ni. Měla dlouhé vlasy, černé jako úhel, svázané ve vysokém culíku. Zelené oči koukaly na semafor. Přitom poklepávala vysokým podpatkem a sem tam se rozhlédla. Konečně blikla zelená a my překonaly tu vzdálenost mezi námi. Teda já ji překonal, ona pořád stála a rozhlížela se. Asi na někoho čekala. Při této myšlence jsem se pozastavil. Mám ji oslovit? Nakonec jsem to ale završil jinak.

Konečně jsem přešel ten zpropadený přechod a podíval se na ni. Jakýmsi „omylem" jsem do ní vrazil a vysypal se tím celý obsah její kabelky.

Reagovala teda hůř, než jsem myslel. Rozhodila naštvaně rukama, zatnula zuby a střelila po mě pohledem.

„Pardon, já se omlouvám," vykoktal jsem dřív, než mi začala nadávat a sehnul se k vysypaným věcem. Všechny jsem je posbíral a zvednul se.

„Nevím, jestli vám vůbec poděkovat!" zavrčela naštvaně a naskládala si věci zpět.

„Ještě jednou se omlouvám," hlesl jsem omluvně. Zvedla na mě zamračený obličej a pohodila rameny.

„V pořádku, akorát příště by to chtělo trochu míň hledět do mobilu, a trochu víc dívat se na osoby, které můžete zranit," poznamenala a chtěla jít přes přechod.