Š U P L Í K

LADY L.

opět do soutěže za svoji ségru jsem psala já... tohle myslím nic nevyhrálo ale i dunno

„Máte leukémii." Zašeptal doktor Alexander. Moje srdce najednou vynechalo několik úderů. „To..." nadechla jsem se a dodala si odvahy. „To myslíte... vážně?" zeptala jsem se. Doktor jen přikývl. „Ale... nespletli jste se? To přece není možné já... přece... museli jste se splést!" vyjekla jsem. „Lillien, vím, že je to těžké ale..."

„Ne! To nevíte, jak byste to mohl vědět?! Vy máte snad rakovinu krve? Máte leukémii? Že to tak strašně víte? Teď mi chcete určitě říct, jak mi rozumíte, jak mě chápete, ale to není pravda!" křičela jsem a přitom mi slzy jezdili po tvářích. „Lill." Zašeptal otec, co stál vedle mě. Otočila jsem se na něj. „Co?! Jak můžeš být tak v klidu? Kruci, umírá ti dcera stejně, jako ti umřela žena!" vykřikla jsem a vyběhla z ordinace. Cestou jsem si vzala bundu a utírala si slzy. Rychle jsem běžela domů.

„Proč jsi mi to neřekla?" zeptala jsem se kdysi svojí mámy. Bylo mi asi čtrnáct. „Jsi ještě malá!" řekla. „Ale..."

„Ne, Lill." Zavrtěla hlavou. „Jak ses to dozvěděla?" zeptala se mě. „Měla jsem najít tvůj řidičák... a u tvých věcí jsem našla tvoje papíry z nemocnice." Zašeptala jsem provinile. Máma se jen pousmála. „Umřeš?" zeptala jsem se po chvilce. „Každý jednou umře."

„Ale..." stekly mi slzičky. „Ne tak mladí." Řekla jsem a utřela si kanoucí slzu. Máma se znovu pousmála. „Já nejsem mladá."

„Jsi." Oponovala jsem. „Řekni mi to, umřeš?"

„Ne!" zavrtěla rázně hlavou. „Já to zvládnu." Chytila mě za ruku. „Co když ne?"

„Ale ano! Zvládnu! Kvůli tobě. Kvůli tátovi." Utřela mi velkou slzu. „Ale neplač, nebreč, nemá to cenu... Zvládnu to pro tebe..."

Rychle jsem doběhla domů. Celá udýchaná, ubrečená a zničená jsem si sedla do svého pokoje na postel. Začala jsem brečet tak nahlas, že to museli slyšet až v centru Sacramenta. Po asi hodině brečení jsem se uklidnila. Můj otec se pořád nevracel. Taky proč by se vracel? Přece mu jen umírá dcera! V téhle chvíli jsem byla naštvaná na každého na tomhle světě. Na svojí mrtvou mámu, na svého tátu, na doktory, na učitele, na kamarády, na sebe... na všechno! Proč mi máma tolik slibovala, že to zvládne, když mě tu pak nechala?!

Rychle jsem vstala a šla k zrcadlu. Setřela jsem si rozmazanou řasenku a rozhodla se. Já si to na rozdíl od mámy užiju!

Na nic jsem nečekala, vzala jsem si všechny peníze a šla do centra. Věděla jsem, co udělám jako první. Nikdy jsem na to neměla odvahu, a ani jsme neměla důvod... teď mám. Zapadla jsem do kadeřnictví. „Jako obvykle?" usmála se na mě kadeřnice. Vždycky jsem si tu jen nechala udělat novou světlejší blond a sestříhat. Zavrtěla jsme hlavou a sedla si do křesla. „Tentokrát bych ráda něco nového, takže pokud byste byla hodná tak vlasy zkrátit nejmíň do půlky, nagelovat na roztřepené a pokud možno ostrou fialovou barvu s pár pramínky černé." Řekla jsem svoji objednávku. Kadeřnice vyvalila oči a chvilku se vzpamatovávala. Nakonec se jí vykouzlil úsměv. „Budu se snažit." Řekla a dala se do práce.

Za dvě hodiny jsem se na sebe podívala. Páni! Vypadala jsem úplně jinak. Zvýraznilo mi to oči a rty, moje lícní kosti se zužili. Krk taky shodil pár gramů. Nejvíc ale vynikaly oči. S úžasem jsem vydechla. „Skvělá práce." Zamumlala jsem ještě ohromeně. Kadeřnice se usmála.

Když jsem vyšla na ulici, všechny pohledy zůstaly na mě. Sem tam zahvízdalo pár kluků, ale nikdo se nesmál. Bod pro mě. I když je pravda... mám leukémii, umírám, jsem docela v mínusu.

Vešla jsem do tetovacího salónu. Chlápek zrovna dokončoval piercing jedné mladé holce. Být jí mohlo tak čtrnáct, patnáct, víc ne. „Co to bude?" usmál se na mě chlápek s velkým tetováním na krku, zádech, ramenech, a celkově rukou. V uších měl několik tunelů, plugů, expanderů a industriálů. Kousla jsem se do rtu. Zjevně jsem mu padla do oka. Hned jak zbystřil můj účes, úsměv se mu ještě víc roztáhl. Cukl mi koutek a zamyslela jsem se. „Piercing do pupíku a tetování na ruku."

„Hm... dobře, a jaký chceš tetování, máš už vybraný nebo se koukni támhle." Ukázal na svoje katalogy. „Upřímně mám už docela vybráno, chtěla bych na ruku sedmnáct hvězd." Řekla jsem.

Přikývl a zavolal si mě. Za chvilku jsem měla pupík propíchnutý a tetování taky. S úlevou jsem vyšla před obchod. Zase tak hrozný to nebylo...

Po třech týdnech užívání si, výletu do New Yorku, po několika diskotékách jsem už přišla na to, proč to má matka nezvládla. Ona... Cítila jsem to, co tehdy ona. Bolest a vyčerpání. Už jsem neměla chuť do ničeho. Ani chuť bojovat... Máma určitě věděla, že tohle přijde, ale neřekla mi to. A taky moc dobře věděla, že mě to bude čekat taky. Věděla to!

Po dalších týdnech jsem už cítila jak mě moje nemoc dostíhá. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem bledou holku, s červenými oči, s kruhy pod očima. Byla vyčerpaná, hodně vyčerpaná.

Tehdy jsem ještě nebyla připravená umřít, nebo o tom říct ostatním. Jak bych jim to asi mohla říct?! „Ahoj, mám rakovinu krve, mám leukémii, mám bílou krev, a proto můžu každou chvílí omdlít, vy mě odvezete do nemocnice a já tam v klidu umřu!" a ještě úsměv.

Bohužel každým dnem se to horšilo. Moje oči se zavírali kdekoliv a kdykoliv. Pár lidí si toho všimlo, že skoro spím ve stoje. Párkrát mě museli odvést do nemocnice, ale nebylo to ještě to nejhorší. Kamarádi se mě už začínali ptát, ale já pořád neměla sílu jim to říct.

„No tak, Lil, co je?" zeptal se Parker. „Co? Nic." Usmála jsem se. „No tak, nehraj to!" řekl. „Mě nic není!" oponovala jsem mu s úsměvem. „Nehraj si na drsňačku a vyklop to... Bereš drogy?" přimhouřil oči. „Co? Ne!" zasmála jsem se. Nedůvěřivě se na mě podíval. „Parkere, mě nic není, vážně. Jen se necítím poslední dobou dobře!" zavrtěla jsem hlavou. „Jo, a tou poslední dobou myslíš už dva měsíce?!" vyjekl. „Parkere já..." začala jsem. Bohužel jsem nic nedokončila, už jsem ležela na zemi.

Zamrkala jsem a otevřela oči. Nade mnou se sklánělo několik lidí. Čtyři v bílých pláštích, můj táta a Parker. „Lil." Usmál se na mě táta. Cukla jsem koutkem a otevřela pořádně oči. „Slečno Brownová, mám pro vás špatnou zprávu." Zašeptal jeden z doktorů. „Jakou?" zeptala jsem se. „Vaše leukémie se zhoršila, musíte zůstat v nemocnici, když se to zjistilo, bylo pozdě. A teď je taky pozdě." Řekl omluvně doktor. Setřela jsem si všechny slzy.

„Ty máš leukémii?" zeptal se mě Parker, když všichni odešli. Se slzami jsem přikývla. „Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se. „Já nevím, nechci soucit."

„Lil ale to je..."

„Ne."

„Vždyť umřeš." Zašeptal. „Tímhle mi moc nepomáháš!" zasmála jsem se. „Jak se můžeš smát?" zeptal se mě. „Člověk se musí smát, aby nebrečel."

„Jak dlouho to víš?"

„Už pár týdnů." Řekla jsem. „Mrzí mě to." Zašeptala jsem.

Člověk by řekl, že jsem po tomhle všem měla hrozný a krátký život... Ale já si ho aspoň užila. Nevyhrála jsem nad nemocí, bojovalo to tolik lidí, a já nebyla mezí vítězi. Nemoc měla lepší taktiku a rychlejší vpád. Než jsem to stihla zaregistrovat tak jsem ležela na nemocničním lůžku. Než jsem si stihla uvědomit, že umírám. Už mě nesli v rakvi. Než jsem si všimla, že jsem právě umřela. Už jsem byla několik týdnů zahrabaná pod hlínou.

Tolik jsem si slibovala, že si to užiju. A užila!

Nejvíc mě ale mrzí, že až v nemocnici jsem si uvědomila, co ke mně Parker cítil. Celou tu dobu. Jako jediný mi sedával u postele několik týdnů než, mi oznámili, že to musíme urychlit. Až při tomhle mi došlo, kolik lidí mě milovalo.

Za těch sedmnáct let jsem si uvědomila to, že se nesmímvzdávat. A za těch posledních dní mi došlo, že to nesmíme vzdávat, ani kdyžvíme, že to máme prohrané!