Š U P L Í K

TAK JSME SE PROHODILI

fanfikce... na twilight... co je to žííívot? inspirace filmem s Lindsay Lohan (freaky friday?)

Ach, tentokrát mě skutečně naštval. Jak si může myslet, že má pravdu? Jak si může myslet, že on mě miluje víc? Proč nechápe, že ho chci i jinak? Ňouma jeden! Dneska mu otevřené okno nenechám. Ať si nemyslí, že ho nechám na sebe zírat? Někdy mám pocit, že je úchyl... Ach ne, začala jsem si s upírem a zároveň s úchylem. Pozoruje takhle třeba Alice a Rosalie?!

Zašpuntovala jsem svůj vnitřní monolog a vyšla z koupelny. Ve své hebké košilce ze saténu jsem si lehla a zhasnula lampičku. A to jsem dneska tak chtěla, aby mě v ní viděl. Neměl si to tak pokazit, upír jeden!

Po chvilce jsem usnula. Uslyšela jsem zvuk a cítila, že nejsem sama. Ach, já to okno nezavřela. Teď už je ale pozdě. Otevřela jsem oči a zírala na něj. Mlčel. Pousmál se a lehl si vedle mě. „Stejně tě miluju víc." Zamumlal. Už jsem neměla energii něco říkat. Takže jsem asi zase za minutu usnula. Ještě předtím jsem se stihla přitlačit k jeho hrudníku.

Ráno jsem se probudila a cítila se značně nepříjemně. Něco na mě leželo, nebylo to až tak těžké, ale přece. I když oblečení, které jsem měla na sobě, bylo docela pohodlné. Teda až na ten pásek u kalhot... Počkat! Já přece šla spát v košilce. Né žádných jeansech, pásku nebo košile! Košile! Vyjekla jsem v mysli a postavila se. Něco vedle mě spadlo do polštářů. A to něco jsem byla já! Proboha! Proč...? Ale jak...? Kdy...? Co...? Otázky zůstaly nedokončené a bez odpovědi. Okamžitě jsem skočila k zrcadlu. Měla jsem na sobě jeansy, modrou košili. Přesně takovou jakou měl na sobě včera Edward. Moment, Edward! Podívala jsem se na svůj obličej a zděšením odskočila. Proboha, já jsem Edward. Normální Edward, kluk, Edward, upír. Proboha, já jsem upír. „Ne." Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ne, ne, ne, to přece nejde ne!" Jak to, že jsem Edward? Jestliže já jsem Edward tak on je já! Ach bože co budu dělat? Otočila jsem se a zírala na sebe jak, se převaluju na posteli. Možná bych ho měla vzbudit. Popošla jsem k němu. Musela jsem vypadat hodně komicky. Trošku jsem do sebe strčila. „Haló! Ty tam." Strčila jsem do sebe ještě jednou. Páni, co to cítím? A ta pálivost v hrdle. Strčila jsem do sebe ještě párkrát. „Co je?" zeptal se Edward v mém těle. Och, takhle vážně mluvím?! Ach. „Vstávej, musíš do školy." Zamumlala jsem, i když byli ještě dvě hodiny. Ale tohle se bude řešit. Škola! Co budu dělat?!

Edward rozlepil oči a díval se do polštáře. „Musíš vstávat."

„Jo vždyť už..." Edward znepokojeně polkl a chytil se za krk. „Takhle přece normálně nemluvím!" zamumlal. Podíval se na svoje ruce. „A tohle nejsou moje ruce." Vyřkl zděšeně. „A já spal? Jak to, že jsem spal? Já nespím!" vyjekl. „Ehm... Edwarde!" kousla jsem se do rtu. Kruci, to nejsou moje rty přece. Jo vlastně, já jsem teď Edward. Edward se na mě otočil a leknutím vyskočil z postele. „Kdo jsi!" zeptal se. Moje tělo vypadalo docela jinak než v zrcadle. No jo, ne nadarmo se říká, že zrcadlo dost zkresluje. „Kdo seš?" zeptal se znovu. „Ne, Aro mě naklonoval! Jak to udělal?!" zeptal se. „Jsi robot, že jo? Nebo hůř další upír co vypadá jako já."

„Ne Edwarde, to jsem já!" řekla jsem. „Kdo já? Specifikuj to!" zakřičel. „Ticho ať nevzbudíš Charlieho?"

„Jak víš, jak se jmenuje Bellin otec?"

„Protože jsem Bella." Zamumlala jsem. „A ty jsi Edward v mým těle." Dodala jsem. On se začal smát. „No, jasně, to je přece..." podíval se na sebe a viděl moji béžovou košilku. „Nesmysl..." dodal svoje slova a skočil k zrcadlu. „Mám dlouhý vlasy." Prohrábl si je. „Mám prsa a proboha..." sklonil hlavu. „Hmmm... Prsa!" Okamžitě hlavu zvedl. Reagoval teda hůř, než jsem myslela. „Já chci zpátky svoje tělo!" zakřičel na mě. „Nekřič na mě! Já chci taky to svoje!" řekla jsem. „Co budeme dělat?" zeptala jsem se. „Já nevím..." zašeptal. Vypadal hrozně. Vypadám takhle vždycky?! Pomyslela jsem si. „Bello..." začala jsem. „Neříkej mi Bello! Já jsem proboha Edward!" poskočil zmateně. Chová se tak proto, že bych se takhle chovala já. A já jsem tak klidná, protože je tak klidný vždycky on? „Edwarde, uvědom si, že chvilku budeme vypadat takhle, takže se musíme začít takhle oslovovat." Řekla jsem. „Dobře Edwarde." Zamumlal. „To zní hrozně." Zamračila jsem se. „Vážně vypadám roztomile, když se mračím." Zamumlal a pokýval hlavou. „Edwarde." Zavrtěla jsem hlavou. „Sama jsi teď řekla, že se musíme tak začít chovat." Řekl. Mlčela jsem. „Ehm, za chvíli je škola, měli bychom se aspoň trochu začít chystat." Navrhla jsem. On zakýval hlavou. „Vyřešíme všechno potom." Dodala jsem. Edward pokýval hlavou na souhlas. „Ehm, převleč se!" rozkázala jsem. Edward pokrčil rameny a začal si vyhrnovat košilku. Dala jsem si ruce před obličej. „Ne! Počkej!" zastavila jsem ho. Co to dělám? Je to přece moje tělo. Ruce jsem dala podél těla. „Ehm, běž se osprchovat." Zavelela jsem. „Fajn, kouknu se, jak vypadám nahá!" řekl nadšeně a hrnul se do koupelny. „Když se podíváš ty, tak se já podívám taky." Řekla jsem. „I když nerad, tak to risknu." Zapadl do koupelny. Rychle jsem za ním vběhla. „Edwarde." Zakřičela jsem na něj tlumeně. „Co?" otočil se na mě. „Počkej, ty jsi teď ale upír, když se vzrušíš, neovládneš se."

„No já jsem teda úplně v pohodě. Ani na tebe nemám chuť."

„Hm... divný." Zamrmlal.Chvilku jsme se na něj dívala a pozorovala svoje oči. „Ježiš, je divný pořád nasebe tak tlemit." Trhla jsem hlavou.