Š U P L Í K

SEDMÝ DRUH - 3. KAPITOLA (VERZE S UPÍRY)

Probudila jsem se kolem třetí ráno a už neusnula. Tohle nebyla žádná novinka, v podstatě to už byl můj denní režim. Respektive noční, ale teď bylo něco jinak.

Neprobudila mě totiž noční můra, ze které bych se musela doslova prokřičet, nýbrž nějaký hlas, který nejspíš patřil mému ožralému fotrovi.

Vstala jsem z postele a šla z pokoje s tím, že se podívám, jak se bude snažit dostat do postele, aniž bych mu pomohla. Ovšem když jsem vylezla před dveře, nutno podotknout jen v tílku, které mi bylo velké, bez podprsenky a jen v kraťáscích na spaní; uviděla jsem nějakého chlapa, jak otce podpírá a někoho dalšího, kdo mu vyzouvá boty.

„Hmmm... a kdo je teď ožralej jako doga?" zeptala jsem se. „Menší služební cesta, jo?" přišla jsem k nim, odstrčila toho, který se páral s jeho polobotkami, protože jsem předpokládala, že jsou to jeho nažraní kamarádi.

„Díky, můžete jít," odsekla jsem a stiskla čelist. Dává mi denně sto padesát přednášek o cigaretách, chlastu a chování a pak se sám nechá dovést ožralej eskortou poskládanou z jeho kolegů v kvádrech.

„Tady jsou jeho klíčky od auta," zamumlal ten, co ho nepodpíral a já se na něj ve vzteku otočila.

„Vy jste kurva řídil ožralej?" zařvala jsem na něj a bylo to, jako by se právě jedna z mých nočních můr odehrávala.

„Ne, já jsem nic nepil," zamrmlal a sklopil hlavu, aby se podíval na moje odhalené nohy. Opatrně položil klíčky na botník vedle mě a ustoupil, a mě až teď došlo, že to není až tak starej, ožralej fotrův kolega. Vypadal docela mladě... ale to, jak se na mě díval, bylo zvláštní.

„On... myslím, že to přehnal se šampaňským... nebo vínem, co já vím, co pil..."

„A takže vy jste nic nepil?"

„Ne, nic nepil," ozval se ten druhý a zněl poněkud taky střízlivě. „Promiň, že jsme tě vzbudili," začal se omlouvat a přitom posadil poklimbávajícího otce na botník. „Ale John dělal rámus."

„Se nedivím, je ožralej jako prase," vzdychla jsem a založila si ruce na prsou. „Ale dík, že jste ho dovezli."

„Pomůžeš nám ho dostat nahoru?" zeptal se mě a já chtěla říct, že klidně můžou jít, ale pak mi došlo, že já bych ho tam určitě sama nedotáhla.

Společně jsme ho dotáhli do jeho ložnice do postele a sundali mu aspoň bundu a sako.

„Tak díky moc," zopakovala jsem, když jsem je vyprovázela.

„Nemáš za co," usmál se na mě jeden z nich a zase si mě začal prohlížet.

„Tak jo... sbohem," odvětila jsem trošku podrážděně a chystala se zavřít dveře.

„Ahoj," rozloučil se ten starší a míň oplzlej. Dřív než ten druhý stačil odpovědět, jsem zapráskla dveře a běžela do svého pokoje, kde jsem se snažila usnout. Marně.

~

Běžela jsem zrovna kolem central parku, když jsem zjistila, že mám být za osm minut ve škole. Vzhledem k tomu, že jsem měla už tak dost průšvihů, rozhodně mě měli další čekat a byl to teprve druhý den, tak jsem nechtěla přijít pozdě. Proto jsem se naplno rozeběhla směrem ke škole – bez tašky, bez věcí do školy, nenalíčená a jen v teplákách, termotriku, mikině a teniskách.

Na téhle debilní škole bylo nějaké pravidlo kvůli bezpečnosti, že se musí zamykat hlavní dveře po zvonění a každý den to měl na starosti jiný učitel. Nebo aspoň takhle to bylo napsáno na školních stránkách.