Š U P L Í K

SCI-FI

Je rok 2096. Na světě není hlad, utrpení a bolest. Není tu beznaděj, ale ani naděje. Je tu jen něco mezi tím. Lékaři umí zázraky, teoreticky neexistuje smrt. Prakticky existuje, ale lidé si pro něj našli jiný název, protože se smrti moc bojí. Už pár desetiletí je smrt nazývána jen vedlejším účinkem umírání. Bezbolestného umírání, abych podotkla.

Ve světě se naprosto změnil způsob školství. Předměty ve škole? Ekonomie, trigonometrie a angličtina. Vymizela jakákoliv kreativita nebo názor. Způsoby ve škole? Fyzické tresty nejsou povoleny, ale také nejsou naprosto vyloučeny. Je tu jen něco mezi tím. Výuka na škole? Prováděna pomocí počítačů, hologramů a drahých obrazovek.

Na světě je jedenáct miliard lidí. Z toho sedm miliard je ve vyšší vrstvě. Tři ve střední vrstvě. A zbytek v nejnižší.

V nejvyšší vrstvě jsem já. Jsme my. Nejbohatší a nejsvětlejší lidé. Máme nejsvětlejší vlasy, nejvíce podobné bílé. Ven můžeme vycházet kdykoli chceme. Máme nejvyšší místa v profesi. Takoví jako my jsou ve vládě. Jsme vychováni do téhle třídy a nesmíme si dovolit spadnout do střední nebo i níž. Jsme vychováni k dokonalosti, k povrchnosti a falešnosti. Jsme vychování k bohatství a k rasismu, nenávisti k jiným, než takoví jací jsme my. Na sobě musíme mít pouze bílé šaty, kluci bílé obleky a celý byt musí být v bílé. Jsme vychováni k ateismu a zapřísahané nenávisti k menšinám. Není tu holocaust nebo něco takového, není tu otroctví a koncentrační tábory a gulagy. Nebičujeme je a ani nezapřahujeme, aby nás táhli místo koní. Je tu jen něco mezi tím.

Střední vrstva je velice podobná jako my. Jsou naprosto stejně vychovaní, mají stejnou školu, mohou vycházet, kdy chtějí. Ale jeden rozdíl tu je. Jsou stejně bílí jako my, ale mají černé nebo tmavé vlasy. Někteří nemají černé vlasy, někteří mají jen tmavé a naprosto úplně jiné než my nebo i oni, ale jsou mezi nimi. Proto musí nosit černé šaty a černé obleky. Není mezi námi kdovíjaký rozdíl, ale jde o to, že jen nemají stejnou barvu vlasů jako my. Patří sem i lesby, gayové nebo postižení. Tlustí, příliš malí nebo jakkoliv jiní. Nejsou podle všeho dokonalí jako my, a proto jsou oblečeni jinak a mají byty vybaveny bílou ale i černou barvou. Jde jen o to, abychom my věděli, že jsou střední vrstva.

Myslím, že tušíte, kdo jsou ve třetí vrstvě. Černoši. Nejsou vychováni jako my. Moc toho o nich nevím, ani nevím, proč se jim říká černoši, když černí nejsou. Jsou tmaví, ale není to černá. Ani my nejsme bílý, ale říká se nám tak.

Není to s nimi jako v dobách otroctví, nejsou na řetězech, nejsou nijak utlačováni, moc, ale nesmí se s námi stýkat. Pro naši vrstvu jsou odpad a špinavá havěť. Nebo aspoň tak nás to učili, jak doma, tak ve škole. Mohou nakupovat, chodit ven ale nesmí s námi chodit do školy, mají vlastní školy, kam nesmíme zase my.

Jejich jména jsou jiná než naše. My jsme pojmenováni zvláštně, oni jsou o něco méně. Ti starší, kteří si ještě pamatují na to, kdy to bylo jinak, říkají, že se jmenují normálně, a že my máme divná jména. Ale my jsme se do tohoto narodili, nemohli jsme si vybrat, kdy nebo kde nebo komu se narodíme. Bohužel to nešlo.

Nechce se po nich, aby nosili obleky, formální oblečení nebo bílou nebo černou, ale jedno musí nosit... Pokud jdou někam, například do obchodu, kde neobsluhuje nebo neprodává černoch, musí mít před obličejem čistě bílou masku. A to, i když jdou po ulici. Je to znamení toho, že my si před nimi můžeme odplivnout a že se od nich máme držet dál.

Na světě se mluví už jen anglicky. Pro manželství jsou jen dva důvody, obchod a genofond. Každý člověk na planetě na sobě musí mít oblek nebo formální oblečení, nic jiného není povoleno. Ze světa vymizeli barvy. Ne doslovně, ale tvé oblečení, dům, nábytek, naprosto všechno může být pouze ve dvou barvách. Bílá nebo černá. Samozřejmě, tráva není bílá nebo černá, ani obloha ani moře, vláda tohle nezničila, nenabarvila je. Ty barvy tu jsou, ale nikdo na světě je už nezná. Neznáme názvy barev, a proto je nemůžeme ani popsat. Umíme pouze rozeznat černou a bílou. A to proto, abychom poznali, kdo je nejvyšší vrstva, a kdo nejnižší... A mezi tímhle už nic není.

Ne, že by se mi zrovna líbilo neznat barvy, neumět skoro číst a psát, protože máme jen hologramy nebo počítače nebo tak moc nenávidět tyhle lidi, ale prostě jsem k tomu byla vychována. A nemůžu to změnit.