Š U P L Í K

NO NAME YET (ZET) - 1. KAPITOLA

Londýn nebyl až tolik zasněžený a ledový, ale přesto všichni vytahovali teplé bundy, kabáty a vysoké boty. Ze silnic vymizeli cyklisté, z parků běžci a časem i ti nejotužilejší zvolili radši čtení nebo dívaní se na televizi.

K těmto lidem patřily i Dylan s Aileen. Dlouholeté kamarádky a čerstvé spolubydlící. Dylan vyměnila trekové boty na běhání za kozačky a Aileen začala pod svůj dlouhý kabát nosit i teplý svetr. Ani jedna nebyla nadšená z dlouhé zimy a faktu, že se i po takové krátké době budou opět muset odloučit.

Za několik dní měly přijít Vánoce. Londýn svítil klasickou červenou, bílou a zelenou barvou. Všechny domy měli na přední zahrádce nebo u vchodu vánoční stromky nebo jinou vánoční výzdobu.

Aileen nesnášela Vánoce. Ani nevěděla proč. Ale vždy, když jen na tento svátek pomyslela, zvedl se jí žaludek.

O Dylan se nedalo říct, že by Vánoce měla ráda nebo je nesnášela. Každý rok si říkala, že aspoň bude mít volno ze školy, kam se opět měla vrátit.

Na několik let školu přerušila. Chtěla cestovat, poznat svět dál než jaký byl k hranicím v podobě oceánů. Chtěla na každý kontinent nejen jednou ale oběma nohama stoupnout.

Aileen mezitím přišla o všechny peníze, o všechny práce, které zvládla sehnat, o přátele a chuť k životu. Peníze se jí po čase vrátili, práce a dokonce i slibná kariéra je následovali. Ale přátelé se nevracely, stejně jako Dylan, která se zmohla na napsání tří dopisů – z Austrálie, z Brazilie a New Yorku; a jednu přiloženou fotku. Chuť k životu se objevila tak často, jako se Dylan ozývala. Čili za celou tu dobu třikrát a ani to nestálo za řeč.

Když Dylan přečetla dopis od Aileen tak se prvním letem vrátila do Anglie. Nastěhovala se a znovu měla začít studium v lednu příštího roku.

Šla rozdováděným Riem de Janierem a otvírala dopis, když vrazila do Afroamerické tančící krásky, se kterou se okamžitě dala do řeči. Na dopis zcela zapomněla.

Když další den odcházela z domu Afroameričanky, jíž jméno si ani nepamatovala, konečně otevřela dopis.

Přiletěla za pět minut dvanáct. Ani teď si ještě určitě neuvědomovala, jak pozdě dopis otevřela. Aileen si párkrát říkala, že si Dylan neuvědomuje, že byla jediný člověk, který tomu všemu mohl zabránit a zachránit ji, ale přijela pozdě. I když letadlo z Ria odlétalo zrovna v minutě, kdy se Dylan udělala díky rukám černošky.

Ale to si myslela Aileen. Dylan si vše uvědomovala. Obě to věděly, ale ani jednou o tom dopise nebo momentě nemluvily. Až do dne, kdy se vrátily z nakupování dárků pro své příbuzné na Vánoce.

Seděly u krbu v obývacím pokoji. Obě se svým šálkem kávy, Dylan s knihou o psychologii, kterou musela dočíst do konce prázdnin, aby ji vzali do školy; a Aileen se zprávou z pitvy.

„Co znamenala ta poslední věta?" A bylo to. Věta, na kterou se chtěla Dylan zeptat už tři měsíce.

„O čem to mluvíš?" nechápala Aileen a ani nezvedla oči od spisu.

„‚Jak se vůbec můžu zbavit něčeho, co ani nevím, co je; co znamená a jak se to děje, když ani nevím, o čem teď píšu. Jak se toho zbavit jinak, než ne takhle?'" citovala Dylan Aileenu větu z dopisu. Obě se setkaly pohledem, ale jako první uhnula Dylan, i když ona neměla být v rozpacích. Ona neměla nic vysvětlovat.

„To byly dvě věty..." odpověděla Aileen jednoduše a napila se kávy.

„Proč o tom nechceš mluvit? Děsí tě to?"

„Ano," zašeptala Aileen pro sebe a předstírala, že se dívá do papírů, i když doopravdy sledovala plameny v krbu.

„A co to je? O čem jsi to psala?"

„O rukách."

„Co tím myslíš?"

„To je právě to. Já nevím. Ani nevím, co jsem tam psala. Nevím, o čem jsem psala, kdybych si tohle teď nenapsala sem..." řekla a podala Dylan všechny svoje papíry, co měla v ruce. Propiska zůstala u Aileen.

Dylan se poskytl pohled na něco, co nečekala. První strana byl opravdu spis z pitvy, ale když se podívala na další, viděla písmo Aileen. Roztřesené, vyděšené a nelogické. Ale i když v několika případech chyběli písmena a v dalších nešli přečíst, bylo to pořád jedno a to slovo. Ruce.