Š U P L Í K

SEDMÝ DRUH - 2. KAPITOLA (2 VERZE S UPÍRY)

„Callume, pohni si tím svým malým zadkem a vypadni z postele!" zaječela na mě moje sestra Natali. S naprostou nechutí jsem vylezl před svůj pokoj do chodby a poškrábal se na hlavě. Kolem mě se všichni pohybovali moc rychle, takže jsem je nestíhal zachycovat, jak jsem byl rozespalý.

„Co se děje?" nechápal jsem a konečně se jedna postava, konkrétně moje adoptivní matka Sarah, zastavila ve svém upířím pohybu a usmála se na mě.

Sarah byla úžasná. Byla to vysoká, devětadvacetiletá brunetka se zelenýma očima, která se vydávala za pětatřicetiletou a hrála moji adoptivní matku. Jelikož věděla, že my všichni, její adoptivní děti, jsme milovali svoje matky, tak si na ni nehrála. Doma se spíš chovala jako nejstarší sestra nebo blízká teta. Nesnažila si hrát na někoho, koho věděla, že nemůže nahradit.

„Je první školní den," vysvětlila mi a letmo mě políbila na tvář. No dobře, někdy tyhle mateřský výkyvy měla, ale většinou jenom ke mně a mému dalšímu nevlastnímu bratrovi Nathanovi, který šel zrovna kolem.

„Měl by ses jít nachystat," doporučil mi a políbil se s Natali. Nebylo to nezákonné, protože v této „rodině" vlastně nikdo nebyl příbuzný. Proto mohla moje sestra Natali chodit s Nathanem.

Nathan nebyl zrovna pohodový člověk. Samozřejmě se s ním dalo bavit, když měl slabou chvilku, ale jinak to byl trošku namyšlený blonďatý blbeček. Přesně ten typ, na který letí holky jako je Natali. Ale dokázal se chovat jako perfektní bratr, když šlo o něco vážného. On byl... Byl takový ten typ staršího bratra, který je na tebe sprostý a protivný, bije se s tebou a řve na tebe, ale když za ním přijdeš s monoklem a brekem, tak se zvedne a jde tomu druhému debilovi, který tě zbil, rozbít rypák.

Natali byla Nathanovi dost podobná – asi proto se k sobě tolik hodili – chovala se taky povýšeně, ale dokázala se člověka zastat. Možná o něco víc než Nathan. Nutno ale naznat, že Natali byla... o dost namyšlenější, ale když sis s ní sednul, tak to byl nejúžasnější člověk na světě. Proto jsem ji miloval. Protože my dva jsme si sedli.

„Kolik je hodin?" rozhlídl jsem se po chodbě a uviděl Natali vycházející ze svého a Nathanova pokoje.

„Přesně tolik hodin, kdy už bys měl být nachystaný. Takže rychle, nečekám na tebe." Usmála se a sešla ze schodů.

„Nikdy na mě nečekáš!" zavolal jsem za ní a slyšel její smích. Se vzdychnutím jsem se vrátil do pokoje a bleskově se převléknul do svých jediných čistých jeansů a do červeného trička, které jsem letmo nahmatal.

Ani jsem se nesprchoval, jak jsem spěchal a šel rychle dolů, kde na mě v obýváku už čekala Natali.

„To nemyslíš vážně!" vyjekla a dívala se přitom na moje oblečení.

„Co?" Zamračil jsem se a rozhodil rukama.

„Okamžitě se běž převlíct!"

„Proč? Co máš za problém?"

„Tvoje oblečení je můj problém. Takhle s tebou do školy nejdu."

„Natali, na tohle fakt nemám náladu," zamrmlal jsem mrzutě a Natali protočila oči.

„Fajn. Jdi si v tom, ale po škole, spolu jdeme nakupovat a tohohle oblečení tě okamžitě zbavím, rozumíš?"

„Ano." Přikývl jsem a pokorně si šel sednout do auta, které řídila Natali.

„Víš, že řídíš naprosto příšerně?" zeptal jsem se jí, když jsme brzdili u školy a vystoupili jsme z auta.

„Kdo se tě ptal na názor? A co máš za problém? Řídím líp jako ty..."