Š U P L Í K

SEDMÝ DRUH (ŽENA Z G, ZE S) - 1. KAPITOLA (VERZE BEZ UPÍRŮ)

Na začátku vznikla Země.

To naštvalo spoustu lidí a doteď je tato skutečnost považována za špatný tah. Ovšem po čase si lidé zvykli.

Já jsem pořád naštvaná. Pořád vznik země považuji za špatný tah. Já si nezvykla.

Vždycky když se v mém životě něco pokazilo, tak mi každý, včetně mě samotné, říkal, že všechno bude v pořádku.

Ale ono není.

Už to budou tři roky a nic není v pořádku. Moje máma není v pořádku. Můj otec není v pořádku. Nikdo kolem mě není v pořádku. Já nejsem v pořádku.

A já nejsem v pořádku hlavně proto, že vidím, že všichni kolem mě nejsou v pořádku.

A to není v pořádku.

A lidi se mě ptají: „Co se ti stalo?" A já jim musím říct, že nevím. Já to nevím. Co ale vím je, že se každý den probudím a je mi totálně na hovno. A to se stalo mojí normální, běžnou, každodenní rutinou. Není mi dobře. Vlastně si nemůžu vzpomenout, kdy naposledy mi bylo takhle na nic.

Ale máma si našla Davida a odstěhovala se s ním do New Yorku. Můj otec si dál žije svůj zazobaný život v Anglii. Moji bývalí kamarádi si našli partnery a nové lepší přátele, než jsem já nebo oni. Všichni vypadají tak... šťastně. Jako by se přes to přenesli. Jako by všechno zvládali, protože našli někoho, kdo jim pomůže.

Ale já ne. Já nikoho nenašla. Já zůstala sama. A bojím se a jsem kurevsky na dně.

Jako bych... umírala. Cítím to. Cítím, že umírám, že mě tady to všechno co se stalo, ohlodává až na kost. Teoreticky i prakticky. Nejedla jsem už tři dny.

„Takže Connie, co s vámi? Jak se cítíte?"

„Jsem v pohodě..."

„Za dva měsíce už budete v Londýně... Teď musíte zkusit jít do světa... Takže... toto je naše poslední sezení."

„Já vím..."

„Přemýšlela jste, jaké to bude bydlet s vaším otcem?"

„Ne."

„Proč ne?"

„Noční můry mám v noci, nemusím je mít i přes den..."

„Věřím, že váš otec se bude snažit, abyste se cítila, co nejlépe v novém domově."

„Nikdy to nebude můj domov."

„Connie... vzpomínáte na naše první sezení?"

„Ne."

„Ušli jsme spolu dlouhou cestu... Na začátku jste sotva promluvila..."

„Nemyslím, že teď vedu nějak příliš dlouhé monology."

„Ale mluvíte. Tak mi řekněte popravdě, jak se cítíte?"

„Jsem v pořádku." Stejně mi nevěřil. Poznal, že lžu, proto jsem si poposedla na křesle a snažila se vyhnout kontaktu s jeho očima. „Je mi... fajn." Pokusila jsem se usmát, ale byl to ten nejzoufalejší a nejfalešnější úsměv, který jsem kdy ukázala.

„Jak se cítíte?"

„Jsem v pohodě... Je mi... Je mi skvěle," zašeptala jsem a odmlčela se. „Je mi... celkem... fajn. Nemusíte mít strach, Gerarde."

„Samozřejmě, že musím mít strach, Connie. Byla jsi tu půl roku. Tvůj otec mi chtěl koupit dům v Londýně jen proto, abych byl blízko tebe." Začal mi zničehonic tykat, což nikdy neudělal.