Š U P L Í K

VÝCHOD 4 (ONE SHOT)

story do soutěže z češtiny, kam mě přihlásila češtinářka na střední v prváku

„Je mi jasné, že tato hodina pro vás bude těžká, protože budete muset mluvit, a ne jen mě poslouchat, ale byla bych ráda, kdybychom to spolu zvládli," usmála se na nás naše společná terapeutka a taky hlavní doktorka na tomto oddělení.

Nebyla jsem na chirurgii. Ani ortopedii. Ani na podobném oddělení. Byla jsem v psychiatrické léčebně, pro mladistvé – Východ 4. Východ bylo velice morbidní pojmenování, vzhledem k tomu, že nás tu věznili. Neříkám, že ne oprávněně, ale bylo to docela hnusné si takto z těch magorů okolo dělat srandu tím, že pojmenujete oddělení Východ 4 a oni si pak myslí, že můžou odejít. A tak si začnou balit věci. Ano, opravdu se to stalo, a taky ještě stane.

Taky se tu vždy, skoro každý týden objeví dva noví zoufalci, kteří mají deprese a kterým seberou klíče, mobil, tkaničky od bot a všechny podobné věci, které by jim snad měli usnadnit odchod ze světa.

Nemám páru, co tu dělám.

A nemám páru, co dělám na této „přednášce". Doktorka Turnerová si snad myslí, že nás vyléčí tím, že budeme o svých problémech kecat a ukazovat u toho předměty, který v podstatě můžou za to, že je z nás banda kryplů, kteří nesmí na vzduch a chodí v botách bez tkaniček a kvůli kterým každý den brečíme do polštáře. Doktorka Turnerová by se měla nad sebou zamyslet a občas přeslechnout tekoucí vodu ve sprše, aby konečně slyšela, že se tu každý v té sprše aspoň jednou, nebo dvakrát za týden zhroutí. Zbytek se zhroutí tady nebo v herně.

„Řekla jsem vám, že bych byla ráda, kdybyste zavolali svým rodinám, aby vám donesli nějaký předmět, který u vás vyvolává vzpomínky a který je pro vás jaksi... výjimečný. Je tu někdo, kdo tak neučinil?" Rozhlédla se po sedmi šílencích, mezi které jsem patřila teď i já.

„Ne? Skvěle! Tak co kdyby začala Katherine?" Koukla se na hnědovlasou, zakřiknutou holku – jako bychom tu nebyli zakřiknutí všichni – a přišla k ní.

„Zkusíš to?"

„A musím?"

„Musím začínat nebo to musíš říkat?"

„Obojí." Vydechla tichounce a já si protáhla ruce. Tohle bude dlouhý večer. Nesnáším skupinové sezení. Ale aspoň si mezi nimi začnu připadat jako nejmenší blázen.

„Dobře... Tak je tu někdo, kdo by to zkusit chtěl? Aspoň jeden odvážlivec?" Otočila se na zničeného, černovlasého kluka, který se pořád koukal jinam a byl jako zombie. Nevnímal vás a ignoroval, a když už zvedl oči, tak se díval skrze vás. Byl pobledlý a v očích neměl nejmenší náznak jiskry. Tu tady ale taky neměl nikdo...

„Co sis donesl, Kane?" zeptala se ho doktorka a sedla si na svou židli, která byla nedaleko něj.

„Nedonesl si to. Není tu prostor na to, aby si to mohl donést, musel si zav..."

„Grace!" okřikla mě doktorka a já si povzdechla. Všichni tu byli zvyklí na moji rejpavou náladu, ale nikomu nedocházelo, že mi ani za mák nepomůže, když na mě budou křičet. Byl to prostě obranný mechanismus.

„Tohle," odpověděl ten kluk a pozvedl krabičku od čokolády Toblerone. Tu čokoládu jsem milovala. Když jsem ji ještě mohla na svobodě jíst.

„Proč sis donesl tohle, Kane? Co má pro tebe za význam?"

„Když..." přecedil skrze zuby a zatřásl hlavou. „Když jsem ještě..." mumlal. „Nebyl..." zase se odmlčel a já se nahnula blíž, abych na něj mohla hodit nechápavý pohled. „Když jsem prostě ještě nebyl na... perníku, tak jsem... si do toho schovával... cigarety a trávu."