Š U P L Í K

MOC DLOUHEJ CRINGY NÁZEV

druhá povídka do soutěže z češtiny v prváku

„Nezvládnu to, nedokážu to." Třískla jsem naštvaně do volantu a zvrátila hlavu. „Scotte, nikdy mě to nenaučíš," zasmála jsem se zoufale a koukla na přítele mé dcery Hanny, který mě aktuálně učil, jak nastartovat auto. Scott byl velice hezký kluk, o něco starší než Hanna, ale to mi nevadilo. Čtyři roky nejsou žádný extrém... Teda je fakt, že mezi nimi jde poznat ten rozdíl, když vedle sebe stojí. On svalnatý, vysoký devatenáctiletý kluk, který už nestuduje a teď dělá ve firmě jeho otce, který je dost velký zvíře. Ona drobounká, blonďatá, vyhublá, patnáctiletá holka, která sotva přišla na střední. Ten kontrast mezi nimi šel vidět, ale nebylo to hrozné. Lepší než kdyby si našla třicetiletého. Nebo desetiletého. To už bych možná řešila.

„Paní Lockenová, proč se tím tak stresujete?" zeptal se a v očích mu bylo vidět, jak je mými reakcemi pobavený. Taky v těch očích měl něco jiného, ale nad tím jsem se radši rozhodlo nepřemýšlet. Vždycky když mě viděl nebo pozoroval, tak měl v očích takovou zvláštní... věc. Touhu? Co to ksakru bylo? Takhle se na Hannu nedíval. Každý nejspíš pochopí, že mě to pekelně znervózňovalo!

„Já nevím. Nejsem zvyklá řídit. Prostě... prostě... já nemůžu!" Vytrhla jsem klíčky ze zapalování, odpoutala se a vyskočila z auta. Jsem ráda, že jsem si stihla otevřít, protože to bylo tak rychlé, že bych se odrazila zpět, kdyby dveře byly zavřené.

„Paní Lockenová!" vyjekl Scott a vyskočil za mnou. Rozhlédla jsem se po prázdném parkovišti před barem, vedle kterého byl i maloobchod, který měl za chvíli zavírat a kam šla moje dcera nakoupit, mezitím, co jsem se učila řídit, a nahlas vzdychla.

„Co se stalo? Ani jste se nerozjela!" zasmál se a já se na něj otočila.

„Já nemůžu, jsem vystresovaná."

„A proč?" zeptal se nechápavě a popošel ke mně blíž. „Co se stalo? Řízení přece není taková věda, ne?"

„Pro tebe."

„Jaký je rozdíl mezi námi?" Zamračil se a já si odfrkla.

„To myslíš vážně?" Prohrábla jsem si své hnědé vlasy. „Nehledě na to, že jsi o dost mladší než já, já nechodím se svou dcerou a neuzvednu sto padesát kilo na bendži, tak ty jsi podle mě neměl děsivou bouračku v autě, při které bys přišel o bratra..."

„No to ne," uznal. „ale přiznávám, že by mi to nevadilo," zamumlal a já se naštvaně ušklíbla.

„Nevíš, o čem mluvíš!"

„Jste proti tomu, že mě je devatenáct a Hanně patnáct?" zeptal se zničehonic a tím dokonale změnil téma.

„Ne," odpověděla jsem jednoduše a nechápavě ho pozorovala.

„Takže vám nevadí věkový rozdíl?" popošel blíž.

„Kam tím míříš, Scotte?"

„Proč jste zmiňovala, že jsem o dost mladší než vy. Zas o tolik starší nejste."

„Je mi šestatřicet a tobě devatenáct... Jsme od sebe věk mé dcery."

„To není tak moc..." pokrčil rameny a přišel ještě blíž.

„Takže moje dcera je mladá? To bych jí neměla dovolat s tebou chodit, ne?" Zvedla jsem obočí a začala trochu ustupovat. Vždycky, vždycky když se k vám někdo blíží zpomaleně krůček po krůčku, tak se stane něco, co jednoho z nich vyděsí. Buď vás ten člověk začne líbat... nebo zpoza zad vytáhne sekeru a začne vás nahánět... Musím přiznat, že teď mě teda mnohem míň děsil ten scénář se sekerou. Prosím, ať vytáhne sekeru.