Š U P L Í K

CESTA (ROUTE 666)

další sci-fi, kde jsem měla inspiraci the walking dead a zombieland, samozřejmě... mělo to být o holce, která je sociopat, která se potká s "drsným" chlápkem a spolu budou 666 dní putovat světem, kdy po cestě sociopatka zastřelí mimino, psa a všechny... borec se mezitím samozřejmě do ní zamiluje... dorazí spolu do města, kde holka vyrůstala a až když uvidí, že její bývalej barák je v hajzlu, tak to v ní probudí city lol... a pak ji zombie kousne a ona se musí před zraky toho chlapa zastřelit, protože nechce být zombík... tady ten konec... to se mi vyplnilo napsat při maturitní slohovce lol

Představovali jste si někdy, že byste se na celém světě ocitli naprosto osamocení? Nemyslím to tak, že byste se cítili sami. Myslím to tak, že byste sami vážně byli...

Svět se změnil jen málo. Když jdete po Manhattanu, pořád vidíte to samé. Policisty, děvky, děti, kočárky, ženy v domácím oblečení, muže v obleku, kteří spěchají do práce, páry, které se chystají na branch, doktory, kteří si odskočili na oběd, psy a taxikáře. Jo, tohle je stejné. Až na jeden detail. Všichni jsou mrtví...

Až na mě samozřejmě, i když to si svět moc nepomohl. Nevím, proč, ale mě nevadí, že jsem sama... Nikoho nepotřebuju. Možná za to může moje narušená psychika a to, že jsem se narodila jako terminátor, naprosto bez citů. Necítím nic. Ani to, že nějakému chcípákovi odprásknu hlavu. Je mi to jedno.

Před chcípáky si musíte krýt záda. Skočí na vás, ani nevíte jak rychle a nečekaně. Nevyplatí se moc střílet, přiláká je to. Ale to je někdy i sranda, když proti vám běží stovky chcípáku a vy si v ukradnutém červeném autě jedete prázdnou silnicí.

Jak jsem říkala, nevyplatí se střílet. Je to sice zábava, ale ještě větší je, když vezmete basebalovou pálku a urvete jim hlavu skrz prdel. To je teprve skvělý pocit.

No... na úvod vám to bude muset stačit. Vítejte doma. V novém světě, plném chodících chcípáků. V jejich novém světě... A v tomto novém světě je jediný cíl. Přežít!

„Kurva to je skvělý!" řvala jsem do vzduchu, když jsem baseballovou pálkou drtila mozek zombíkovi, který vypadal jako Ashton Kutcher akorát byl... mrtvolnější. A z huby mu odkapával sliz a krev.

Odhodila jsem zakrvácenou pálku pryč a rozhlédla se. Žádný chcípák tu už nikde nebyl. Normální člověk by si oddechl, ale mě to bylo jedno. Rozhlídla jsem se znovu a měla bych se cítit zklamaně, že už se nemůžu vybít na dalším, ale to bylo taky jedno. Zrak mi padl na černý Jeep, co stál kousek ode mě.

Na ramena jsem si hodila batoh a šla k němu. Jako první jsem opatrně zkontrolovala místo řidiče a sedadla, přičemž jsem rukou hladila berettu, kterou jsem našla v jednom domě, v Marylandu.

Nakoukla jsme blíž do auta a zvedla obočí, když tam na mě nic nevyskočilo. Přikývla jsem a šla otevřít kufr. Tam na mě čekalo překvapení. Otevřela jsem ho a odtamtud vypadl chcípák. Neměl nohy, takže jen dopadl a sápal se po mně. Začala jsem se pobaveně smát a ustoupila.

„Pojď si..." udělala jsem krok dozadu a on se připlazil. „Pojď!" lákala jsem ho a ustupovala.

Možná bych měla zmínit, jak to všechno začalo. Říkalo se, že nějaký magor, který tehdy nevěděl, co to způsobí, vytvořil nějakou látku, kterou napustil do kočky. Z té se stal chcípák, kousla toho magora a další vědce z institutu a už to začalo.

Ta přeměna probíhá rychle. Chcípák vás kousne nebo škrábne a vy se v příšerných bolestech svíjíte, dokud nechcípnete. Nechcípnete ale úplně. Stane se z vás zombie. Takže se probudíte a nic si nepamatujete. Nikoho a nic. Máte jen jediný úkol. Zabíjet. Proto já to vždycky vyřešila jednoduše, odpráskla jsem všechny dřív, než se znovu probudili.

Už jsem s ním několikrát obešla to auto a přestalo mě to bavit. Obešla jsem rychleji auto ke kufru a nakoukla do něj. Rezerva, lano a nějaká velká zbraň. Podle mě to byl Colt M16, ale nevěděla jsem to jistě. Zas tak jsem se v kvérech nevyznala.

Pokrčila jsem tedy rameny, vzala kvér do rukou a koukla na plazícího se chcípáka. Zasmála jsem se a otočila zbraň. Napřáhla jsem se a vší silou jsem odpálila chcípákovi hlavu. Opravdu se od něj odtrhla a letěla pryč. Koukla jsem se za ní a usmála se.

„Homerun!" zamumlala jsem a sedla si konečně do auta. Hodila jsem zbraň na sedadlo vedle mě a koukla se do zpětného zrcátka. Ne, že by mě trápilo, kdybych do něčeho narazila, ale přesvědčovala jsem se, že za mnou nikdo nesedí. Když tomu tak bylo, spokojeně jsem přikývla a poohlédla se v autě po klíčích. Byli v zapalování, takže když se někdo někam chystal, tak ho zabili. To je pěkně divný, proč by nechával zbraň v kufru vedle chcípáka a chtěl odjet? A pokud to bylo jinak, proč byl ten chcípák v kufru?!

Vyvalila jsem nechápavě oči a nastartovala. Spolu s motorem naskočilo i rádio, ve kterém šrotovalo CD. Tu skupinu jsem neznala, ale tu písničku myslím ano.