The Maze Runner: Time To Go To Hell ✔

7.

Po té, co Newt usnul, mě bodyguardi vynesli ven. Málem jsem spadla, když mě šťouchli do chodby.

Podívala jsem se zpět na dveře, které byly už zavřené, ale před nimi stál Janson. Pokaždé měl kamenný výraz, tentokrát byl lehce smutný.
Nadechoval se, aby mi něco řekl. Já se na něj jen hnusně podívala, otřela slzy a odešla pryč.

***

Proč jsi nám to udělala?

Proč jsi nás zradila?

Celou cestu do mého pokoje jsem slyšela jeho tichý britský hlas, jak opakuje jeho dvě poslední věty.

Proč jsi nás zradila?

Ach, Newte, kdybys jen věděl.

Mio? Co se stalo? Kde je Newt? ozve se Thomas. 

Teď ne, Tommy, odesknu mu a zalezu co nejrychleji do pokoje, kde sjedu po dveřích dolů. Nohy si natlačím k sobě a obejmu je rukama. Hlavu si položím na železné dveře a zavřu oči.
Pořád vidím jeho smutný výraz, když to z posledních sil říkal. Ta zrada v jeho očích, když se na mě díval.

Nikdy mě neuvidí stejně jako v labyrintu. Nikdy. Už pro něj budu ta, co pomáhala ZLOSINu je týrat. Tohle potvrdí všechny Gallyho výkřiky, které házel na Newta.

Mio?!
Co se sakra děje?!
Je Newt v pořádku?!
Hej!
Thomas mě zaplnil křikem v mé hlavě. Začala mě bolet hlava, a tak jsem ji dala na kolena, přikryla rukama a rozbrečela se nanovo.
Mio?!
Frase! Ozvi se už!

Thomasi, zmlkni sakra už! zakřičela jsem na něj, až jsem ucítila, jak se vyděšeně ošil.
Newt bude v pořádku, zašeptala jsem.
Proč cítím, že se něco stalo?

Nic se nestalo, řekla jsem a ukončila mezi námi spojení.

Rozklepaně jsem se zvedla a vyšla z pokoje. Musela jsem je dostat ven, i kdyby to mělo znamenat, že já tu zůstanu zavřená jako jeden ze subjektů.

***

Můj plán byl jasný, najít východ. Určitě tu musel nějaký být a já ho hodlala najít.
Prošla jsem všechny chodby, nikdo nikde, a došla jsem až ke schodům z minula. Neotáčela jsem se, jestli mě někdo vidí, prostě jsem šla dovnitř.

Zastavila jsem se až u posledních dveří. Jelikož troje dveře byly zamčené a ve čtvrtých byli Rmutové, tahle místnost chyběla k prozkoumání.

Když jsem vešla dovnitř, všude bylo ticho a tma. Žádné malé světýlko tu nebylo, ani odraz od něčeho.
Nalevo jsem nahmatala vypínač a všechna světla se rozsvítila. Natlačila jsem se na dveře, když jsem zjistila, že jsem vlezla do márnice. Hned se mi vybavili Alex, Alby a ostatní Placeři, kteří to nezvládli.

Nadechla jsem se a rozešla se k lehátku, kam se dává mrtvý. Ani na jenom nikdo nebyl. Vše bylo čisté a uklizené.
Pohled jsem přesunula k velké zdi za mnou, kde byly čtvercová víka a nad nimi místo na jméno. Pár z nich jich bylo prázdných, a tak jsem se začala koukat po jménech.
Nikoho jsem tu neznala, ani jeden nebyl z Palcu. Ne od nás.
Udělala jsem krok doprava a přečetla další jméno. Nad tím jsem se zastavila.
Četla jsem si ho pořád dokola. Písmeno po písmenu. Nikdy to nebude stačit na to, abych se přenesla přes ten hnusný pocit, který jsem měla teď.

Pomalu jsem chytla kovové páčky a otevřela víko. Zhrozila jsem se, když jsem tam viděla malé nožky. Rozklepaně jsem vzala lehátko a vytáhla ho vedle mě. O pár sekund později jsem musela ustoupit dozadu a zavřít si rukou pusu.
Slzy se dnes již poněkolikáté dostaly ven.
Uvnitř mě byl chaos. Žaludek se mi zavřel do malé kuličky, na hrudi se objevil velký kámen, který mi nedovolil dýchat a v krku velký knedlík, který štípal o sto šest.
Držela jsem v sobě všechen křik. Jak zděšený, tak ten smutný.

Koukala jsem na bruneta ještě dlouho, než jsem se k němu odvážila přijít.

Slíbila jsem mu, že ho vezmu domů.
Slíbila jsem to.

Ruku jsem dala z pusy pryč. Mé vzlyky se ozývaly celou místností. Přes mé slzy jsem viděla rozmazaně, i přes to tak čistě, že jsem mohla vidět jeho pošramocené tváře a čelo.
Jeho klidná tvář mě dostávala do ještě větších slz.
Nemohla jsem dýchat, vše se mi motalo.

,,Chucku," špitla jsem a pohladila kudrnatého kluka po vlasech. ,,Bože můj," zašeptala jsem a opřela si hlavu o kovovou zeď vedle mě. ,,Nezasloužil sis to. Byl jsi moc hodný. Moc dobrý." Rty jsem semkla k sobě a začala brečet ještě víc.

Najednou jsem za sebou uslyšela ránu, a tak jsem se otočila. Ve dveřích stál Janson a jeho poskokové. Zbraněmi ukazovali všude kolem mě, nakonec mířili přímo na mé tělo.
,,Co se mu stalo? Co vám udělal?!" zakřičela jsem a Janson popošel pár kroků ke mně. ,,Jste svině! Všichni! Vy jste měli zemřít, vy frasáci! Ne on!" Konečně jsem měla možnost křičet a bolest v krk rázem přestala. Tíha na hrudi a sevřený žaludek se jen tak nedaly.

,,Je mi to líto."
,,Není! Vy nemáte žádné city!" Ukázala jsem na blonďák a otočila se na Chucka.
,,Nezasloužil si to," špitla jsem a podívala se zpět na Jansona.
,,Bylo to celou dobu v plánu, Mio," řekl klidným hlasem.
,,Cože?!" vyděšeně jsem se na něj podívala a doufala, že žertuje.
Jeho výraz byl pevný. Nehnul ani brvou.

Janson kývl hlavou. V další chvíli jsem ucítila bolest na rameni. Pod jejím náporem jsem se zády opřela o zeď za mnou. To co mi dali bylo rychlé. Za pár minut jsem necítila své nohy, a tak jsem sklouzla dolů.

,,Jste frasácký gridni, kteří by neměli žít!" vyprskla jsem Jansonovi do obličeje, když si čupl přede mě a čekal, až odpadnu úplně.
,,To jsem už slyšel."