The Maze Runner: Time To Go To Hell ✔

6.

Aspoň máte stejně hnusné obědy jako my! zasmál se Thomas.

Jdi někam! na oko jsem se urazila a vedla do něho pokoje.

Už je to pár dnů, co s Thomasem telepaticky domlouváme. Aris se s námi hned další den přestal bavit. Hlavně teda s Thomasem. Co se týče mě a Arise, taky toho moc nenamluvíme, jen si vždy řekneme nějaké novinky a toť vše.

Máš něco?

Potvrdilo se mi, že Labyrintů je víc a jdou podle abecedy. Náš labyrint byl A, odmlčela jsem se a nechala to Thomasem trochu vstřebat.
A ty testy?

Jména mi nehodlají říct, tak na to půjdu jinak, řekla jsem a lehla si do postele. Cítila jsem jeho zvědavost a strach.

Půjdu se znovu podívat ZLOSINu pod kůži, vyklopila jsem ze sebe. Tentokrát hodně hluboko.

To nedělej! Vždyť se ti může něco stát!

Zabít mě nemůžou, Tommy, ušklíbla jsem se.

Proč ne? nechápavě se zeptal.

To přesně nevím. Ale myslím si, že jsem pro ně docela cenná.

Proč bys- Thomas nedokončil svou větu a já se okamžitě posadila.
Thomasi? Co se děje?!

Neodpovídal, jen jsem cítila jeho vztek a strach. Něco se u nich v pokoji dělo a já musela vědět, co.

Mio? Ozval se po dlouhé době
Co se sakra děje, Thomasi?!

Vzali Newta, zašeptal.
Zaraženě jsem se koukala před sebe. Vztek mi rostl po celém těle a já toho hodlala využít.
Ze stolu jsem sebrala tablet a najela na kamery. Janson mi nově dal přístup ke všem kamerám, kde všude chodím. Což je poměrně všude.
Proklikávala jsem jednu za druhou, až jsem našla tu pravou.
Na obrazovce byl hubený blonďák obklopen čtyřmi bodyguardy. Dva zepředu, dva zezadu. Všichni měli v ruce zbraň, ostražitě se koukali kolem sebe, ti vzadu propalovali Newtovi záda.
Když mi zmizeli z kamery, překlikla jsem na další, na které jsem si myslela, že se objeví. A měla jsem pravdu.
Právě se k nim přidal doktor poměrně staršího věku a já věděla, kam ho vedou. Na testy.
Tablet jsem zavřela a vyrazila z pokoje je přímo do Testovací místnosti.

***

Zatočila jsem za roh a uviděla Jansona s dvěma bodyguardy, kteří předtím vedli Newta. ,,Co se děje?!" řeknu nahlas, ale prázdná chodba způsobí, že křičím. ,,To nic, jen další testy." Mávne nad tím blonďák rukou.
Stoupnou si vedle něj a zkřížím ruce na hrudi. ,,Pusť mě dovnitř."
,,Nic se neděje, Mio. Jen jsme asi udělaly ty testy špatně. Běž si odpočinou," usmál se na mě, své ruce dal na má ramena a otočil mě tělo na druhou stranu. Já se mu vysmekla a otočila se zpět. Tentokrát jsem se na něj naštvaně koukala. ,,Pusť mě dovnitř, sakra!"
Newt je můj kamarád, ba i víc. Mám nárok na to být s ním. Tyhle testy každého bolely, psychicky i fyzicky. A já chtěla, potřebovala, být u něj.

,,Ne!" ozve se zpoza dveří blonďákův hlas. To mě namíchne ještě víc. Na nic nečekám, vezmu Jansonovi kartu z ruky a dám ji k železné tabulce ve dveří. Její červené světýlko se změní na zelené. Já neváhám, kartu odhodím kartu na zem a pořádně se opřu o dveře. ,,Mio!" uslyším za sebou Jansona, ale ignoruji ho.

Když vejdu do místnosti, naproti mě na obřím lehátku leží Newt, který se snaží se všech sil utéct. Asistenti ho přivážou k lehátku a Newt už nemá šanci.
Nikdo si mě nevšímá, a tak se okamžitě vydávám přímo k němu. ,,Newte! Hej, hej! Newte!" zašeptám, když stojím přímo u něj. Z očích se mi žádnou hrnout slzy.
Bolelo mě ho takhle vidět. Prožil si toho tolik, tolik a teď mu dělají tohle.

Já mu to dělám.

Styděla jsem se za sebe. Měla jsem na sebe vztek. Byli jsme tu už přes měsíc a pořád druhé trčíme!

Všechno jsem nechala stranou. Teď jsem mohla být u Newta, za celou tu dlouhou dobu.
Blonďák se na mě dezorientovaně podíval a několikrát zamrkal.
Už mu to dali.
,,M-Mio?" zašeptal svým medovým hlasem. Kousla jsem se do rtů, abych tu nezačala vzlykat, a kývla. ,,Jo, jsem přímo tady. Jsem tu s tebou!"
Pravou rukou jsem ho vzala za ruku a stiskla.
Chtěla jsem, aby věděl o moji přítomnosti i po testech.
Newt najednou vypl svoji hruď nahoru a zakňučel. Spolkla jsem další vzlyk a stiskla mu ruku pevněji. ,,Jsem tady! Jsem tady!"
Když bolest přestala a blonďák si lehl zpět, podíval se na mě se slzami v očích. ,,Bolí to." Kývla jsem a levou rukou mu začala hladit hlavu a jeho krásné blonďaté vlasy. ,,Já vím," špitla jsem a pohladila ho po čele, kde se mu dělaly slzy potu.
Blonďák zavřel a oči a zamračil se.
,,P-Proč?" Nechápavě jsem se na něj koukala. Mluvil potichu, už pomalu odpadával. ,,Proč jsi nám to udělala?" řekl na jeden výdech a já zadržela dech.
V tu chvíli jsem cítila, jak se mé srdce rozpůlilo. Tak moc to bolelo slyšet od něj taková slova. Nikdy jsem si nemyslela, že to uslyším. Ne od Newta.

Svým způsobem si to zasloužíš...

Zhluboka jsem se nadechla a hlasitě vzlykla. Mlčky jsem ho pozorovala, neměla jsem, co na to říct.
,,Proč jsi nás zradila?" zašeptal a pod návalem bolesti se zase zvedl. Rychle jsem se dvakrát nadechla a opřela si o jeho čelo to své.
,,Promiň, Newte. Promiň."
O pár sekund později blonďák upadl do hlubokého spánku.
Do nočních můr.