That boy

33. Objednal jsem pizzu

„tak co? Jak jde doučování Jacka?" Zeptala se mě s uchechtnutím Ema, když jsme společně šly do třídy.

„jde to. Jen je toho moc" odpověděla jsem jí.

„to se jen učíte?" Nadzvedla zvědavě obočí a zastavila se v chůzi, což jsem udělala taky.

„jo, vlastně ne, teda jo, ale včera jsme se šli i projít" usmála jsem se nad tou vzpomínkou a pokračovala v chůzi.

„projít? Kam?" Vyzvídala dál Ema.

„jen tak. Projít. Na zmrzlinu, a pak mě doprovodil domů." Řekla jsem rychle.

„oh" pobaveně do mě Ema bouchla ramenem, a pak už jsme byly zticha, protože jsme vešly do třídy, kde byl i Jack.

Jen jsme se na sebe s Jackem usmáli, z čehož jsem se začala červenat a radši si sedla do lavice.

Zazvonilo na poslední hodinu dnešního dne a do třídy vešel učitel.

„otevřete si sešity. Dneska nás čeká obzvlášť těžká látka"

Asi v půlce hodiny mi na stole přistál papírek. Nechápavě jsem se ohlédla po třídě, abych zjistila od koho to je, ale všichni vzorně psali.

Otevřela jsem papírek a začala číst:

Promiň, ale dneska nemůžu až ve čtyři. Už něco mám. Nemohla bys jít k nám rovnou po škole? Mohl bych tě vzít autem.
- Jack

S úsměvem jsem se otočila na Jacka, který se pobaveně usmíval.
Jen jsem kývla hlavou na souhlas, což pochopil, a pak jsem dál psala dnešní obzvlášť těžkou látku.

Počkat. Já mám za necelých dvacet minut jet s Jackem k nim domů?
To asi nepůjde. Vždyť tam budem jen my dva. To nejde.

Začala jsem zrychleně dýchat. Začala jsem být nervózní z toho, že s Jackem pojedu autem. Sama.

Když zazvonilo, vzala jsem si rychle batoh a dala si věci do skříňky.

Vymyslela jsem si totiž plán. Půjdu normálně domů, a když se mě zeptá, proč jsem nepřišla, řeknu, že jsem zapomněla. Dobrý, ne?

Rozhlížela jsem se okolo sebe, jako špion, jestli někde není náhodou Jack.
Rychle jsem vyšla ze školy, a když jsem se podívala před sebe, kde bylo mimochodem strašně moc studentů, zarazila jsem se.

Jack už stál opřený o své černé auto a čekal pravděpodobně na mě.

Zhluboka jsem se nadechla a pomalými kroky k němu došla.

„no konečně. Tak pojď" řekl a nasedl do auta.
Nervózně jsem se usmála a taky si sedla.
Bála jsem se jakkoli pohnout, abych neudělala něco trapnýho. Jen jsem rychle dýchala a nervózně se usmívala.

„doufám, že ti to nevadí. Ve čtyři už něco mám" ujistil se a nastartoval.

„nevadí"

„fajn. Chceš jít někam na jídlo?" Podíval se na mě, zatímco jsme stáli, jelikož byla červená.

„nemám hlad" řekla jsem jednoduše a s úsměvem se na něj podívala. Mohla jsem vidět jeho tmavě hnědé oči, jak se vpíjejí do těch mých modrých. Začervenala jsem se a podívala se radši před sebe.