STUPID SHEEP

46.

On.

Digitální hodiny ukazovaly 04:23. Ve vzduchu jsem pociťoval jakousi změnu. Něco, co jsem nedokázal identifikovat. A já opravdu nemám rád, když věci nemám pod kontrolou.

Nervózně jsem se ošil a sáhl si na zátylek,na kterém se mi udělala husí kůže. ,,Co se sakra děje." Prudce jsem si stoupl a chytl Agony za ruku. Chvíli jsem tak setrval. Hluboce jsem se nadechl.
,,Její tep! Je silnější!" Vykřikl jsem a zmáčkl tlačítko, které zavolá doktora. ,,Agony. Já věděl, že to zvládneš!" Pohladil jsem ji co nejopatrněji po tváři.

,,Co se děje?!" Vletěl doktor do pokoje jako uragán a hned se díval na všechny přístroje.

,,Její tep zesílil."

,,Opravdu?" Přešel na mou stranu a vytáhl stetoskop. ,,Mohu?" Kývl na Agony a já odstoupil, aby ji doktor mohl poslechnout.

,,Jak to vypadá?" Naklonil jsem se a zvědavě přihlížel tomu, co právě dělá.

,,Ano. Opravdu jsou odezvy o dost silnější. Je tady velká pravděpodobnost na probuzení. Jenom ji musíme přidat na výživě. Její hmotnost je stále v mínusu." Přikývnu. ,,Pane. Měli bychom si promluvit." O dítěti.

,,O tom se nebudu s vámi bavit." Odseknu.

,,Je tu ale problém." Podívám se na něj a kývnu ať pokračuje. Odkašle si.

,,Jak jistě víte, těhotenství slečny Agony bylo velmi krátké. Normální těhotenství ženy trvá devět měsíců, ale tady to trvalo pouze necelé dva měsíce. Ke všemu byla v kómatu." Překřížím ruce a opřu se o stěnu zamnou.

,,Ano. To samozřejmě vím. Ale vy také víte,že TO není normální. Je po mně." Ukážu tesáky a on kývne na srozuměnou.

,,No právě. Nevím nic o vaší "historii". Udělá uvozovky. ,,Dítě se dále vyvíjí strašně rychle. Teď vypadá jako kdyby mělo půl roku." Překvapeně se na něj podívám.

,,Půl roku?" Svěsím ruce podél těla.

,,Ano. Problém je v tom. Že ji potřebujeme něčím krmit.

,,Je to holka?" Kývne na souhlas.

,,Samozřejmě bude potřebovat krev." Kývne ale dál se nevyjadřuje.

,,V tomhle vám mohu pomoci. Mám zásoby. Pojďte zamnou." Zavedu ho do mé spíže, plných beden s pytlíčky krve. ,,Odtud to berte." Podám mu jednu krabici a vyjdeme zpět na chodbu.

,,Pomoc!!! Proboha pomocte mi!" Otřese barákem srdceryvný řev. Chytnu se rámu dveří a přikrčím se abych identifikoval odkud to jde. Okamžitě zachytím pach a vyběhnu za křikem. Vběhnu do obývacího pokoje. Uvidím zdravotní sestru v kaluži krve a sklánějícího se malého démona nad její rukou, kterého jsem stvořil. V setisekundy jsem u nich a chytnu to odporné batole za ruku. Ono začne šíleně ječet a škubat sebou, až to vypadá, že si každou chvílí vykloubí rameno.

,,Dost!" Řeknu mu rozkazovačně a přestane. Podívám se do těch červených očí, které mi jsou po stránce DNA blízké.

,,Co se stalo?! Slečno Mc'Onel! Jsem tu!" Vběhne do místnosti doktor a okamžitě ji podepře pod ramenem a odvede ji pryč. Odfrknu si. Jak jsem někdy mohl chtít dítě. Škubnu rukou toho malého démona a žduchnu jej do rohu místnosti. Podíval jsem se na něj. To si ale začalo šťastně žvatlat a rozmazávat si krev po tváři. Geny se nezapřou. Protřu si obličej a hlasitě vydechnu. Až tohle zjistí moji rodiče a především moje matka...