STUPID SHEEP

72.

On.

Frustrovaně jsem si zatahal za vlasy, které mám už pomalu po ramena. Nemám čas dbát na svůj vzhled. Přešel jsem od jedné složky papírů ke druhé a opět je projížděl, jestli mi něco neuniklo. Už je to několik dní co hledám jakékoliv zmínky o mém otci, o kterém jsem v posledních měsících vůbec neslyšel, což mu není vůbec podobné. Vždy se snažil aby aspoň něčím na sebe upozornil ale teď jako by se po něm slehla zem. Tuším, že něco chystá a rozčiluje mě, že jsem stále nic nenašel. Nesnáším když věci nejsou pod mou kontrolou.

Po několika dnech v pracovně jsem se odhodlal vyjít z mého útočiště kde jsem se "schovával" před vším živým. Když jsem však sebejistě vyšel z mého "bunkru", musel jsem přimhouřit oči nad denním světlem, které ozařuje chodbu mého domu. Úplně jsem zapomněl, že je den. Zamračil jsem se a vydechl. Debilní slunce. Poslední měsíce mi utíkají snad nejpomaleji za celý můj život. Jako kdyby bylo vše naschvál zpomalené.

V mé hlavě mi lítá tisíce myšlenek a já nevím jak je zastavit. Mám několik otázek ale nedokáži si na ně odpovědět.

Mé nohy mě dovedly k pokoji kde leží Agony. Styděl jsem se, že jsem neměl odvahu sem jít. Což mi přijde naprosto absurdní. Dokážu ukončit několik životů lidí během mrknutí oka a vejít za spící dívkou do pokoje mi dělá problém. 

Sevřel jsem dlaň v pěst a druhou rukou jsem sahal po klice, přešlápl jsem z jedné nohy na druhou a vydechl. Copak je to tak těžké? Zavrčel jsem nad mým strachem. Nesnáším ten pocit bezbrannosti! Prudce jsem otevřel dveře, vešel jsem dovnitř a zabouchl. Rychle jsem přešel k oknu a otevřel jej abych vyvětral ten divný vzduch.

Nakonec jsem se přeci jen odhodlal a přiblížil jsem k její posteli. Naklonil jsem se nad ní a přeměřil jsem si ji pohledem. Vypadá mnohem lépe. Dělí nás pouze pár centimetrů. Tenhle moment jsem s ní už zažil jednou a já opět jsem naprosto zmatený z mých pocitů jako předtím. Jak vtipné.

,,Tak moc mě mateš Agony." mlasknu naštvaně. ,,Chci vědět proč zrovna Ty? Vždyť na první pohled jsi tak bezvýznamná a nijak nezajímavá holka ale i přes to máš v sobě něco, co mě nutí dělat některé věci." 

,,Nevím proč zrovna já." zašeptá tichý hlas. 

Zmateně se podívám okolo sebe a až poté se zaměřím na Agony pode mnou. Zastavím se na jejích známých očích, které zároveň už nejsou tak známé. Bez sebemenšího pohybu na ní shlížím dál a čekám na její další slova.

,,A zároveň taktéž netuším proč zrovna Ty Revengere." usměje se. ,,Věděla jsem, že mě nenecháš jenom tak odejít z tohoto světa." zvedne ruku a pohladí mou tvář.

,,Očekával jsem, že budeš krásná ale netušil jsem, že až tak moc." Stále ohromen její krásou jsem ji pozoroval. ,,Teď jsme si rovni ovečko." sdělím ji pravdu. Usměji se. ,,Konečně mám to, po čem jsem celou dobu toužil aniž bych to tušil." šeptnu a opět se zadívám do jejích rudě jiskřících očí. 

,,Kdo by byl řekl, že mé prokletí dokáže vytvořit takovou dokonalost."