Azkabanská princezna aneb Sharlotta Lestrangová II.

Blíží se válka a já-

Jak mohl ten lektvar připravit líp, jak já?! Ještě Potter, který je rád, že udělal z lektvarů NKÚ?! Dále jsem to už neřešila, i když jsem chtěla hodit tomu brýlatému idiotovi a Křiklanovi avadu mezi oči. Vyšla jsem ze třídy, ale zastavila mě ruka na mém rameni. Když jsem se otočila, mohla jsem si všimnout smutného pohledu mého nového učitele lektvarů.

,,Potřebujete něco pane profesore?" otázala jsem se a setřásla jeho ruku.

,,No....jak bych vám to jenom řekl, slečno, jste skvělá studentka a musím se přiznat váš lektvar byl lepší, než-li pana Pottera, ale výhru jsem dal jemu, protože podle jeho výsledků v NKÚ sotva prošel." dokončil svůj krátký monolog.

,,Chápu to pane profesore."

,,To jsem rád." už jsem byla na odchodu, jenže mě zastavila jeho další věta. ,,Mimochodem, kdo vás učil lektvary? Nechci vás z ničeho obviňovat, ale za těch několik let takto dokonale umíchal lektvar jenom jeden můj student, o kterém už nemluvím." 

,,Opravdu? Kdo?" zeptala jsem se, i když jsem odpověď znala. Voldemort.

,,Ehm...někdy se k tomu určitě vrátíme, ale nyní by jste měla jít na vaši další hodinu." vyhnul se mé otázce a já věděla proč.

,,Jistě, nashledanou pane profesore." rozloučila jsem se, na což on jen pokýval hlavou a já odešla na hodinu Starodávných run.

***

Všechny hodiny utekly rychle jako voda. Byla jsem už po obědě a měla jsem se sejít s Dracem v Komnatě nejvyšší potřeby kvůli našemu úkolu. Jakmile jsem vstoupila do oné komnaty, uviděla jsem jenom všemožný bordel. Podivila jsem se, protože jsem si na tuto místnost pamatovala trochu jinak, než-li na skládku, kde se skladuje všemožný nepořádek.

,,Draco?" zavolala jsem do ticha a čekala na odezvu. Nic. Jenom ticho. ,,Draco?!?" zkusila jsem to znovu, ale nikdo se stejně neozýval. ,,Draco Luciusi Malfoyi!" vyštěkla jsem do prázdna. Bylo to až děsivé, ale i tak se nikdo neozval. Rozešla jsem se někde do prostoru místnosti a koukala se všude, jestli zahlédnu to blonďaté pako. Pomalu jsem procházela jednou uličkou, když v tom jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Mírně jsem poskočila a škubla sebou. Jakmile jsem uviděla člověka, který mě vylekal, zamračila jsem se. ,,Nemůžeš toho nechat?!" prskla jsem mu do tváře.

,,Bála ses. Přiznej to." řekl klidně a naprosto ignoroval, co se jsem mu řekla předtím. 

,,Jistě, že ne. Kdo by se tebe bál?" odpověděla jsem mu, již klidně.