Nemožné skutečností

7) Co se s ním děje?

7) Co se s ním děje?

Téměř celé odpoledne se nemohl soustředit na svůj výzkum. Stále musel myslet na to, že zítra bude poslední den, kdy Hermiona přijde dokončit lektvary pro Poppy. Nechtělo se mu rozloučit s její přítomností, tak se rozhodl pro malinkou lest. Před večeří se přemístil na Grimmauldovo náměstí a zkontroloval stav zásob řádu. Nebyl tam už dva měsíce, tak počítal s tím, že zásoby budou z velké části vybrané. Soudil tak, podle posledních aktivit Smrtijedů. Stále častěji Voldemort svolával své stoupence a posílal je do akcí. Šlo převážně o likvidace rodin u mudlů narozených a nepohodlných čarodějů. Řád jim, zatím více než méně, bránil v úspěších. Podařilo se jim zachránit většinu smíšených rodin (nebo alespoň jejich převážnou část členů), které měl Temný Pán na svém seznamu smrti.

Když se vrátil zpět do Bradavic, hned zašel za Brumbálem a informoval ho o neutěšeném stavu zásob Řádu na Grimmauldově náměstí, a že by bylo dobré, kdyby slečna Grangerová doplnila i tamnější lékárnu. Ředitel se nejprve podivoval nad Severusovou starostlivostí o Řád, když věděl, jaký zastával názor na většinu z nich. Byli to pro něj neschopný břídilové a packalové neschopní vlastního rozumného úsudku. Poté sám usoudil, že je to více než dobrý nápad, s doplněním lektvarů, ale jednání se slečnou Grangerovou nechal na Severusovi. Ten velmi potěšen tímto rozhodnutím se odebral do Velké síně na večeři.

Vstoupil vchodem pro personál a než se usadil, rozhlédl se po síni. Nejprve zkontroloval své Zmijozelské, zda je vše v pořádku. Bylo. Pak pohledem přejel Havraspárské a Mrzimorské studenty, než se jeho zrak usadil u stolu Nebelvíru. Hermionu ani její dva přítelíčkové tam ještě nebyli. Posadil se na své místo a vzal si do rukou šálek čaje. Pak jej upoutal malý hluk u dveří. První koho uviděl byl Potter a za ním... ‚Bože, je nádherná!' bylo to první, co ho napadlo, když ji uviděl. Nemohl od ní odtrhnout oči. Sám ani nevěděl, co se s ním děje, proč mu tahle malá Nebelvírka nedopřává klid. Poslední dobou na ní často myslel a dokonce se mu vkrádala i do snů.

Když se posadili k jejich stolu, všiml si, jak se rozhlíží po sále. Následoval ji pohledem. Nejprve její zrak spočinul u Draca, ten jen lehkou úklonou dal najevo svůj obdiv, což se nelíbilo jeho společnici. Slečna Parkinsonová nebyla moc potěšena tím, co viděla a svou nelibost dala najevo velmi zlým pohledem. Severus se mohl jen domnívat, že tímto to neskončilo. Pak však svůj pohled věnoval zpět Hermioně a ona mu jej opětovala. Chvíli si upřeně hleděli do očí, než se rozhodl a poslal jí svou myšlenku – ‚Sluší Vám to!'. Bylo to víc než to, byl jí přímo unesen. Nemohl od ní téměř odtrhnout svůj zrak. Ona se jen lehce pousmála. Hned na to ji poslal další – ‚Hermiono, mohla by jste po večeři přijít ke mně, potřeboval bych s vámi mluvit?!' – a ona lehce na znamení souhlasu přikývla.

Všiml si, jak se jí ruměnec rozlil po tváři a jak rychle sklopila zrak. Zřejmě byla v rozpacích z jeho lichotky, ale musel to říct. Dusilo by ho to. Musel udělat alespoň něco, čím by jí dal najevo svou náklonnost. Nemohl to v sobě více nést. V její přítomnosti cítil něco, co si myslel, že dávno zemřelo. Čeho již není schopen. Cítil obdiv k této mladé dívce, respekt vůči jejímu intelektu a ... A ano, bylo tam něco, čeho se sám obával. Cítil k té dívce něco víc než jen pouhou náklonnost.

Bojoval sám sebou, se svými city. Se svým druhým - lidským 'JÁ'. Snažil na ní nemyslet, snažil se najít něco, čím by si jí mohl vyhnat ze své mysli, ale marně. Pokaždé když ji viděl, když mu byla na blízku, bylo to jako by ho zaplavila vlna něčeho hřejivého, co rozmrazovalo jeho studené srdce.

Rychle dopil svůj šálek čaje a dojedl večeři. Musel se vrátit do svých komnat a připravit se na rozhovor s Hermionou. ‚Jak jí říct, že bude muset trávit další měsíc v jeho blízkosti a připravovat lektvary pro Řád. Jak se zachová? Bude se rozčilovat? Bude křičet? Nezdálo se, že by jí jeho společnost byla nepříjemná, alespoň ne v posledních týdnech.' Hlavou mu vířily další a další otázky.

Ze zamyšlení ho vytrhlo klepání na dveře. Trhl sebou a rychle se zvedl z křesla, do kterého ani nevěděl, kdy usedl. Rychle přešel ke dveřím a otevřel je. Stála tam, tváře lehce nachové. Vypadala jako Nymfa nebo Siréna. Vábila ho svou nevinností a krásou. Sotva ho uviděla, sklopila zrak. „Dobrý večer, profesore."

oooOOOooo  

Pokud se Vám kapitola líbí, budu ráda za vaše komentáře.