Nemožné skutečností

17) Miluji tě!

17) Miluji, tě!

Hermiona se ráno probudila s nejasným pocitem, jako kdyby byl někdo v jejím pokoji, v době kdy spala. Jako kdyby na ní v noci někdo mluvil, hladil jí a políbil na tvář. Skoro jí to přišlo, jako kdyby to byla její maminka, když byla malá často k ní v noci takto chodila a konejšila jí, když měla zlé sny nebo byla nemocná. Vždy o ní pečovala s takovou láskou. Ale jí se přece v noci nic nezdálo, alespoň si nic nepamatuje a rozhodně nemocná není. Kdo by o ni s takovou nezměrnou láskou pečoval, jako její maminka. Rozhlédla se po pokoji a uviděla na nočním stolku růži a lístek. Vzala jí do ruky a přivoněla k ní. Její vůně byla přímo omamná a ona se chviličku jakoby ztrácela z té vůně. Pak se natáhla pro lístek a četla:

‚Hermiono, po snídani přijď za mnou do laboratoře, potřebuju s tebou mluvit. Prosím.

SS'

„Tak se mi to přece nezdálo, byl tu ...," zarazila se.Najednou jí došlo, že to všechno nebyl sen, ale skutečnost, že ty dotyky... „ ale jak se sem dostal?" uvažovala nahlas.

Šla si dát rychle svou ranní sprchu a převlékla se. Byla neděla, a tak měli studenti dovoleno chodit i v mudlovském oblečení. Dlouho přemýšlela, co si obléknout, než se rozhodla pro černé rifle a tyrkysové tričko a mikinu s kapucí ve stejné barvě. Učesala si své nepoddajné vlasy a stáhla je do ohonu. Ještě jednou se prohlédla v zrcadle a sešla do společenské místnosti.

Kluci seděli na pohovce před krbem. Povídali si o včerejšku a o Ginny. Hermionu napadlo, že pro vlastní pocity na svou kamarádku úplně zapomněla.

„Dobré ráno," řekla, naklonila se přes opěradlo pohovky a ruce položila klukům na ramena. Oba se otočili a políbili jí, každý ze své strany na tvář. „Dobré ráno, Mio..." ozvalo se jí do každého ucha.

„Půjdeme na snídani?" zeptal se Ron, když se oba kluci zvedli a otočili se na Hermionu.

„Sluší ti to," řekl Harry a prohlédl si jí od hlavy k patě. „Povídali jsme si s Ronem, že by jsme po snídani šli za Ginny, půjdeš s námi?"

„Ráda bych, ale musím do laboratoře dokončit ty lektvary, myslím, že po včerejšku jich bude značné množství chybět a já ještě nedokončila tu objednávku předtím. Ale určitě se dneska za Ginny taky stavím, možná po obědě," odpověděla smutným hlasem. Bylo jí opravdu líto, že za svou nejlepší kamarádkou nemůže jít hned, ale Severus s ní potřebuje mluvit a ona chce vědět ‚Proč?'

„To je škoda, Mio, myslel jsem...," odmlčel se Ron, „...myslel jsem, že by jsme tam šli všichni a pak by jsme mohli vyrazit do Prasinek, dneska je přece volný víkend."

„Myslím, že nám to asi nebude dovoleno, po tom včerejšku," poznamenal Harry a zakoulel očima.

„To si taky myslím, Brumbál byl včera pěkně naštvanej," pronesla Hermiona a pomalu se rozešla ke východu.

„Tak jdeme?" hlesl Ron smutně a následoval Miu k portrétu.

Ve Velké síni sedělo už jen pár opozdilců, kteří si rádi v neděli přispali. Učitelský stůl byl skoro prázdný, seděl tam jen Brumbál, McGonagallová a Snape. Ostatní profesoři už odešli. Hermiona a kluci stále ještě seděli u Nebelvírského stolu a dopíjeli svůj čaj. Harry se podíval na ředitele on mu pokynul, aby k nim přistoupil. Harry se otočil na své dva kamarády a pak hned šel na stupínek k profesorskému stolu.

„Dobré ráno, pane řediteli, paní profesorka, profesore," pozdravil je a svůj pohled usadil na Brumbálovi.

„Dobré ráno, Harry," odpověděl Brumbál a McGonagallová se Snapem jen pokynuly hlavou, „... jen jsem ti chtěl říct, že vzhledem ke včerejším událostem vám třem nemohu dovolit výlet do Prasinek," řekl Brumbál a smutně se otočil ke stolu Nebelvíru. „Myslím, že by jsi měl vědět, že Lord Voldemort byl velmi rozzlobený, že jsme mu překazili jeho plán a on poslal své Smrtijedy, aby si počkali na tebe a tvé přátele. Nebylo by vhodné, aby jste se vzdalovali z hrady. Je to pro vás velmi nebezpečné."