Nemožné skutečností

18)Varování

18) Varování

„Myslím, že bychom se měli věnovat lektvarům," potichu řekl Severus a jen velmi nerad se od Hermiony odtáhl. „Po dnešku bude potřeba dodělat i Dokrvovací a Posilovací lektvary a lektvary proti bolesti."

„Hmm," zabručela neochotně a věnovala mu poslední letmý polibek. Pak se oba vydali do laboratoře pracovat na těch lektvarech. Severus pomohl Hermioně s přípravou několika dávek Dokrvovacího lektvaru a ona začala pracovat na lektvarech proti bolesti. Po několika hodinách práce, kdy měli všechny potřebné lektvary dokončeny a oba rozlévali poslední dávky do připravených flakónků, ozval se Hermionin žaludek, a to pěkně nahlas.

„Omlouvám se," hlesla a hned si položila svou ruku na bříško, „ani jsme si neuvědomili kolik je vlastně hodin," pronesla, když se zadívala na hodiny nade dveřmi laboratoře. Bylo už půl desáté večer. Propásli oba oběd i večeři.

„Objednám večeři u skřítků a pak tě doprovodím do věže," řekl Severu, aniž by zvedl svůj zrak od práce.

„Nebo ji objednám já, beztak už mám hotovo," odpověděla, když uklízela poslední čistý kotlík do skříňky. Ve vedlejší místnosti zavolala skřítka a poprosila ho o večeři pro ni a profesora. Než Severus vyšel z laboratoře, skřítek už přinesl dva tácy s jídlem – brambory s plátky divočiny s rozmarýnovou omáčkou, a na druhém tácu kávu, čaj, smetanu, cukr a talíř s koláčky. Hermiona prostřela stůl v obývací části komnaty.

„Severusi," zavolala na něho, „večeře je na stole!"

Severus v tu chvíli stál za jejími zády a jemně ji objal. „Vidím, lásko," pošeptal ji do ucha a něžně ji políbil zezadu na krk. Poté se oba posadili a pustili se do jídla.

„Chtěla jsem se dnes stavit za Ginny," řekla Hermina, když jim nalévala do šálků kávu. „Kluci budou naštvaní, že jsem se tady tak dlouho zdržela."

„Oni se bez tebe taky chvíli obejdou," řekl Severus a vzal si od ní svou kávu, černou s jedním cukrem. To už věděla.

„Severusi, co bude dál?"

„Co myslíš?"

„No," odmlčela se, aby se mohla napít, „myslím - my dva."

„Hermiono," podíval se jí do očí, „popravdě... - ... já nevím," zakroutil hlavou a zahleděl se na svou kávu v šálku. „Miluju tě, a to platí, ale zároveň vím, že to nemůžu, pokud nechci skončit v Azkabanu."

„Já vím, a to je to, co mě trápí."

Přiklekl k ní a vzal její dlaně do svých. „Prosím, netrap se. Pokud budeme opatrní, tak snad..."

„Bojím se."

„Hermiono," hlesl a přitáhl si ji blíž k pevnému objetí, „nějak to zvládneme, budeme muset být hodně opatrní," dořekl a dal jí lehký polibek do vlasů. Stále ji svíral ve svém náručí.

„Musím s tebou ještě o něčem velmi důležitém mluvit!" pronesl zcela vážně, když se opět posadil do svého křesla naproti ní.

„O čem?" nervózně se zavrtala do svého místa.

„Hned potom, co jste včera ‚dobojovali' na Ministerstvu, jsem byl povolán k Pánovi," řekl a prstem přejel po hrdle svého šálku, „kromě toho, že požadoval lektvary pro své stoupence, byl velmi rozzlobený. Lucius to odnesl několika Cruciaty. Pak svolal zbytek Smrtijedů z Vnitřního kruhu a rozhodl se Potterovi pomstít, za to, že jste mu zabránili v získání toho artefaktu. Požaduje po nás, abychom tebe nebo pana Weasleyho, nejlépe oba, od Pottera oddělili a dovedli vás k němu."