Nemožné skutečností

12) Brumbálova návštěva

12) Brumbálova návštěva

Trvalo tři dny, než se Severus probral z bezvědomí. Většinu toho času Hermiona trávila v laboratoři a pokračovala v přípravě lektvarů. Poppy, jak prohlásila, chodila kontrolovat Severuse vždy ráno před snídaní, po obědě a po večeři. Její návštěvy probíhaly stejně. Pokud byla Hermiona v pokoji Severuse, poslala jí pryč a strávila s ním zavřená něco přes půl hodiny, pak beze slova odešla.

První noc byla z jejího pohledu snad ta nejhorší. Severus měl noční můru, házel sebou na posteli, nesrozumitelně něco skučel. Marně se ho snažila uklidnit a hlavně znehybnit. Vše odeznělo zhruba po dvaceti minutách, kdy už vyčerpáním nehybně ležel. Jen krůpěje potu mu stékaly po čele, tvářích a krku. Přivolala si misku s vodou a žínku. Jemně jej otírala a šeptala mu konejšivá slova. Ani netušila, zda ji vůbec vnímá. Kdysi četla v nějaké mudlovské knížce, že lidé v bezvědomí a kómatu vnímají své okolí, jen jejich duše, jejich živoucí JÁ je uzamčeno v těle a nemůže se projevit.

Ta noc byla první, kdy usnula v jeho posteli. Ležela schoulená po jeho levém boku a svou rukou jej objímala kolem pasu. Hlavu měla položenou na jeho rameni a tlukot srdce ji pomalu uspával. Její štěstí bylo, že se ráno vzbudila dříve, než dorazila ošetřovatelka. Nechtěla ani domyslet, co by se stalo. Věděla, že Poppy tomu ‚soužití' není vůbec nakloněna.

Další noc už spala na lůžku, které si přeměnila z křesla u postele. Přesto si nemohla odpustit tu jedinou pošetilou věc, kterou si dovolila – i ve spánku držela Severusovu dlaň ve své.

Po třech dnech se Severus probral. Byla ještě noc a v pokoji byla tma. Pamatoval si Hermionu, jak stála ve dveřích a její vyděšený pohled. Pak ten hlas plný úzkosti, kterým na něho zvolala „Severusi...," i teď ten hlas zřetelně slyšel. Vryl se mu do hloubi duše i srdce. Přemýšlel, jak dlouho asi byl mimo. Uvědomil si, že ho někdo drží za ruku. Pokusil se vymanit ze sevření a to probudilo Hermionu. Rychle vzala svou hůlku a zamumlala tichým rozespalým hlasem „Lumos" a v pokoji se tlumeně rozsvítily svíčky lustru zavěšeného nad postelí. Pokoj se v jejich světle jemně rozzářil a Hermiona sklonila svou tvář nad Severusovým obličej.

„Pane profesore, jak se cítíte?" ptala se potichu.

„Hermiono, jak..." nedopověděl, náhle nějak ztratil hlas. Koukal se do jejích očí a nějak mu nešla další slova z úst. Nebylo nic důležitějšího, než to, že ta dívka je tam s ním a pravděpodobně byla celou dobu. Pečovala o něho a on se teď utápěl v jejích oříškových očích. Její vlasy ve světle tlumených svíček vypadaly jako ohnivá svatozář, kolem její hlavy, když se nad ním skláněla. Měl chuť přitáhnout si ji do pevného objetí a zlíbit její jemnou a hebkou tvář.

„Pane profesore, jak je vám? Mám zavolat Poppy nebo Brumbála?" stále očima prohlížela jeho uvolněnou tvář. Vypadal tak mnohem mladší a jeho jasné oči, které na ní upíral... tolik toužila ho políbit, ale věděla, že to prostě nejde. Nemůže!

„Hermiono, jak dlouho jsem...?" naznačil otázku a ona se pomalu posadila na okraj jeho postele. Posunul svou ruku, aby se jen zlehka otřel o její. Podívala se dolů a po těle jí projela vlna vzrušení. Odtáhla svou ruku a položila si ji do klína.

„Byl jste v bezvědomí tři dny, pane," odpověděla. „Mám zavolat Poppy, aby vás prohlédla?" zeptala se znovu.

„Kolik je hodin?"

Hermiona pohlédla na hodiny na krbové římse. „Půl čtvrté ráno, pane."

„Myslím, že jste mě už zvolala ‚Severusi'," řekl jemně a jeho sametový hlas se jí otřel o ušní bubínky.