Nemožné skutečností

5) Dopolední rozhovor

5) Dopolední rozhovor

Druhý den ráno ve Velké síni ho netrpělivě očekávala u snídaně. Nějak jí nedošlo, že je neděle a on do sálu na snídaně nechodí. Rychle dojedla svou snídani a do kapsy hábitu si zastrčila jablko – ‚něco k svačině' – pomyslela si a hned se vydala na cestu do sklepení.

Když vstoupila do jeho kabinetu a rozhlédla se, vše bylo stejné, jako po jejím odchodu. Křeslo posunuté blíže ke krbu, jak se o něho Severus opíral. Maska ležela pod sofa a plášť přehozený přes opěradlo druhého křesla.

Všimla si, že jsou pootevřené dveře do soukromých komnat profesora lektvarů. Zvědavost jí nedala a tak nakoukla dovnitř. Bylo tam šero, tak ji chvilku trvalo, než zjistila, že je to profesorova ložnice.

Zaslechla tiché, ale pravidelné oddechování. Profesor stále ještě spal, tak potichu vyklouzla z místnosti a odebrala se do laboratoře, aby mohla pokračovat ve své práci.

Přibližně po dvou hodinách se ozývali zvuky z vedlejší místnosti, pak zavrzaly panty dveří laboratoře. Otočila se. Pohled na stále ještě rozespalého a rozcuchaného profesora byl úchvatný. Lehce se na něho usmála a popřála mu pěkný den.

Profesor pomalým a rozvážným krokem vstoupil do laboratoře. „Hezký den i Vám, Hermiono," odpověděl. „Chtěl bych Vám ještě jednou poděkovat za Vaši pomoc v noci."

„Nemáte za co. Nechci být zvědavá, ale co se včera stalo, že jste se vrátil v takovém stavu?" zeptala se a ruměnec ji hned vstoupil do tváří. „Vím, že mi do toho nic není, ale hrozně jsem se o Vás bála."

„To jen Temný Pán měl špatnou náladu, že mu Řád zase jednou překazil plány. Nic, co by Vás mělo nějak zatěžovat," odpověděl a otočil se k odchodu. „Koukám, že budete mít hotovo, mohu Vás pozvat na šálek čaje?"

Hermiona jen mlčky přikývla a zůstala nehybně stát s pusou otevřenou. Stále koukala na místo, kde ještě před chvílí stál její profesor. ‚Co to s ním je?' podivila se. Ještě hodnou chvíli jen tak stála, než se vrátila opět k práci. Pomalu začala přelévat lektvar do připravených flakónků. Pak je ještě opatřila štítky s názvem lektvaru a narovnala do připravené krabičky. Poté kouzlem vyčistila kotlík a náčiní. Vše vrátila na své místo, a pak se vydala do kabinetu za profesorem.

„Prosím, posaďte se," řekl a pokynul rukou ke křeslu u krbu, které již bylo opět na svém místě. Poté jí podal šálek s čajem a ukázal na talířek se sušenkami. „Ještě jednou Vám chci poděkovat. Ani jsem netušil, že tu stále ještě budete, i když ve stavu, v jakém jsem se přemístil, jsem mnoho času na uvažování neměl," sklopil hlavu a zahleděl se na vlastní šálek a jemnými pohyby lžičkou zamíchal svůj čaj. „Jen bych Vás chtěl požádat, abyste o tom nikomu, opravdu nikomu, neříkala."

„To se můžete spolehnout. Nemám potřebu se svěřovat. Většinou je to naopak. Já jsem ta ‚vrba'," odvětila a lehce se pousmála.

„Děkuji vám," zvedl svůj pohled k ní, „já..." odmlčel se, „... budu spoléhat na Vás a Vaši diskrétnost. Věřím, že mě nezklamete."

„Toho se opravdu nemusíte bát. Já své slovo držím. A tohle opravdu není něco, co by měli vaši studenti vědět," odvětila trošku nazlobeně.

„No, pak tedy raději změníme téma, co myslíte?" zašklebil se a dolil si svůj šálek čaje.

Zbytek dopoledne strávili příjemnou konverzací o lektvarech, o škole, o studentech a profesorech. O jednotlivých kolejích. K Temnému Pánovi ani včerejší noci se však již nevrátili.

Hermiona si uvědomila, že její obávaný profesor je velice příjemný společník, má smysl pro humor a v soukromí je opravdu úplně jiný.

Pak se společně odebrali do Velké síně na oběd. Celou cestu stále hovořili o lektvarech, o jejich širokém využití. Když se přiblížili k Velké síni, tak jí Severus nabídl, aby si odpoledne udělala volno, že s přípravou lektvarů pro ošetřovnu pokračuje dobře, a tak má právo na odpočinek. Se slovy díků a přáním příjemného zbytku dne se rozloučili a každý se odebral ke svému stolu.

oooOOOooo

Pokud se Vám kapitola líbí, budu ráda za vaše komentáře.