Nemožné skutečností

28) Odjezdy domů

28) Odjezdy domů

Ráno na snídani stále koukala k učitelskému stolu, ale na svém místě neseděl. Zřejmě má pořádnou kocovinu a bolí ho hlava, proto nepřišel na snídani. Ten ruch tady i jí občas vadil. Akorát dopíjela svůj dýňový džus, když před ní dosedla černá sovička. Svlékla jí z pařátku ruličku pergamenu se vzkazem.

Dnes oběd u mě. Musíme si promluvit. SS

Vzkaz schovala do kapsy hábitu. Nevěděla, jestli to je omluva nebo začátek konce. Celé dopoledne byla nesvá, nedokázala se v hodinách soustředit, byla roztěkaná a ve Formulích, u profesora Kratiknota, dokonce způsobila malou nehodu. Nic vážného, ale očouzený obličej jejich profesora o tom nesvědčil.

Byl čas oběda, klukům se vymluvila, že jí není dobře a nemá hlad, půjde si lehnout. Dnes nemají odpolední vyučování, tak jí ani neradili cestu k madam Pomfreyové pro omluvenku. Domluvili se až na večeři.

Chvilku počkala až kluci zajdou do další chodby a vydala se do sklepení. Nevěděla, co jí tam čeká.

„Dobrý den, pane profesore," hlesla a ani se na něho nepodívala.

Vzal ji za ruku a jemně ji vtáhl dovnitř. Zvedl ji hlavu, aby jí viděl do tváře. Píchlo ho u srdce, když viděl její smutnou tvář a strach v očích.

„Omlouvám se," řekl a pohladil ji po tváři. Odvedl ji k pohovce a sedl si hned vedle ní. „Já...," odmlčel se, „když jsem tě včera viděl mezi těma dvěma, jak tě drželi a...," promnul si kořen nosu, „...byl jsem vzteky bez sebe. Nedokázal jsem být déle ve vaší přítomnosti. Procházel jsem se a přemítal o posledních měsících. O nás, o tobě. Já...," opět přestal mluvit a díval se jí do očí. „...miluji tě."

Přivinula se k němu a políbila ho. „Taky tě miluji, nikdy bych ti nedokázala ublížit. Kluci jsou jenom kamarádi. Mám je ráda jako své bratry, které jsem nikdy neměla. Těch šest let, co jsme spolu, jsme jako trojčata. Všechno děláme společně, trávíme spolu všechen náš čas. Ale nikdy bych je nemohla milovat, jako tebe. Ty jsi muž, jsi inteligentní, máš jasnou představu, co od života chtít. A oni...Já potřebuju muže, ne chlapce."

Přitáhl si ji do klína a políbil jí. Ona jeho polibek opětovala a snažila se jej protáhnout, dokud jim nedošel kyslík.

„Myslím, že by jsme si mohli objednat jídlo, co ty na to?"

Přikývla. „Severusi, můžu se tě na něco zeptat?"

„Hm," zahučel a neopouštěl přitom svými rty její šíji.

„Jak chceš trávit vánoce?"

Odtáhl se a vzhlédl. „Proč se ptáš?"

„No, já...," nějak jí začala opouštět odvaha, „...myslela jsem, že třeba... že by si je chtěl strávit společně," dokončila.

„Nemám rád svátky, vlastně jsem je nikdy pořádně neslavil," zapřemýšlel. „Ani jako dítě si nepamatuju, že by jsme je slavili."

„Vy jste neslavili vánoce," podivila se.

„Když jsem byl hodně malý, tak asi ano, protože si pamatuju na stromeček a koledy, které matka hrávala na klavír."

„Tak vidíš."

„Ale to jsem byl hodně malý, tak asi tři nebo čtyři roky. Pak už ne. Otec usoudil, že jsem na vánoce velký a slavit je, je naprosto zbytečné vyhazovaní galeonů za dárky, které si stejně nezasloužím."