Love me, please [book 1]

16.

,,Budeš pořád tak potichu?" zeptal se mě Logan, když jsme seděli v autě a jeli jsme ke mně domů. Otočila jsem se na něj. Celou dobu jsem se totiž koukala z okna. Pořád jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že Amy opravdu odletěla.

,,Ehm, asi jo," odpověděla jsem mu s mírným úsměvem na rtech. Logan se taky usmál a položil mi ruku na stehno. Chtěla jsem se odtáhnout, ale nějak mi to nešlo. Cítila jsem se u něj v bezpečí a proto jsem nic neudělala.

,,Co kdybych tě vzal někam ven?" zeptal se mě najednou. Podívala jsem se na něj a přikývla jsem.

,,Jo, to je dobrý nápad," usmála jsem se. Logan se usmál ještě více a dupl na plyn. Trošku jsem se lekla a proto jsem zakřičela. Tomu se on jenom zasmál a jel dál.

,,Kam to vlastně jedeme?" zeptala jsem se ho po několika minutách cesty. Právě jsme jeli po dálnici, mimo město.

,,Kousek odtud je takové malé dětské hřiště. Nikdo tam nechodí, takže je tam klid," odpověděl mi. Když mluvil o tom místě, v jeho očích tančily malé jiskřičky radosti. Vypadá to, že pro Logana toto místo hodně znamenalo. Musela jsem se znova usmát. Vlastně, celou dobu jsem se usmívala jako idiot. Tvářil se totiž úplně jinak. Tvářil se jako malý kluk, který se těší na nějakou jeho oblíbenou věc.

Po chvilce jsme konečně zastavili v cíli.

,,Tak jsme tady," řekl a vystoupil z auta. Následovala jsem ho a udělala jsem to samé.

Teprve teď jsem si mohla pořádně prohlédnout místo, na kterém jsme zastavili. Stáli jsme u malého lesíka, u kterého stál jenom jeden dům. Bylo tu liduprázdno a já jsem nechápala, proč tady teda postavili hřiště pro děti, které bylo mimochodem úžasné. Byly tam dvě houpačky, nějaké prolézačky a několik laviček.

,,Jdeme?" zeptal se mě Logan, který se u mě najednou objevil. Přikývla jsem. Chytil mě za ruku a vedl mě k houpačkám. Na jednu jsem si sedla a trošku jsem se odstrčila, aby se houpačka rozhoupala. Logan si sedl na tu druhou houpačku a udělal to samé.

,,Jak víš o tomhle místě?" zeptala jsem se ho a pokračovala jsem v houpání.

,,Děda s babičkou mě sem brali, když jsem byl malý," odpověděl mi a koukal se směrem k lesu. Já jsem svůj pohled přesunula z jeho tváře na zem pode mnou.

„Řekni mi něco o sobě" řekla jsem po chvilce sezení.

„A co by jsi chtěla vědět" podíval se na mě.

,,Nevím. Třeba, jestli máš sourozence nebo tak něco," odpověděla jsem mu. On se zasmál, ale po chvilce konečně začal mluvit.

,,No, mám tři mladší sestry. Rodiče jsou pořád spolu a vypadá to, že spolu budou až do smrti. Popravdě je obdivuji, protože najít si pravou lásku tak brzy, mi přijde úžasné," řekl a otočil se na mě.

,,Věříš v pravou lásku?" zeptala jsem se ho. Ani nevím, proč jsem se ho na to ptala, prostě to ze mě vyletělo. Sledovala jsem Jackovu reakci. Usmál se a přikývl.

,,Jo, věřím v pravou lásku. Akorát je strašně těžké ji najít. Teda aspoň pro někoho jako jsem já," odpověděl mi a zadíval se do mých očí.

,,Jo, souhlasím s tebou. Najít pravou lásku je hodně těžké. Ale nejhorší je, když si myslíš, že jsi tu pravou lásku našel, ale přitom to tak není," řekla jsem a snažila jsem se zahnat vzpomínky na moji "pravou"  lásku.

,,Už se ti to někdy stalo?" zeptal se mě. Nechápavě jsem se na něj podívala.

,,Co jako?" zeptala jsem se.

,,No, že jsi si o nějakém klukovi myslela, že je ten pravý," odpověděl mi na otázku otázkou. Nechtěla jsem se s Logane; bavit o Lukovi. Proto jsem zavrtěla hlavou. Navíc se mě už neptal. Seděli jsme tam v tichosti, dokud mi nezapípal mobil, který mi oznámil novou příchozí zprávu. Sáhla jsem si do kapsy od kalhot a mobil jsem vytáhla. Psala mi mamka:

Přijeď prosím domů. Přijel tvůj otec. - mamka

,,Kdo ti píše?" zeptal se mě Logan

,,Mamka, mám jít domů. Můj táta přiletěl z Francie a asi čeká, že se ještě dnes ukážu," usmála jsem se a zvedla jsem se z houpačky.

,,Odvezu tě," řekl. Otočila jsem se k odchodu. Pomalým krokem jsem se vydala k autu, jenže mě zastavila Loganova ruka, která byla obmotaná kolem mého zápěstí. Otočila jsem se na něj.

,,Co se děje?" zeptala jsem se ho.

,,Chci tě políbit," řekl spíše šeptem a naklonil se ke mně. Po několika sekundách spojil naše rty dohromady a začal jimi pohybovat. Bylo to tak dokonalé, že jsem s ním začala spolupracovat. Jeho rty byly tak dokonalé. Jako, kdyby byly stvořené jen a jen pro mě.

O několik minut později

,,Děkuji ti za krásný den," usmál se na mě Logan a usmíval se jako měsíček.

,,Ne, to já ti děkuji," také jsem se usmála a už jsem chtěla otevřít dveře, jenže mě zastavil Loganův hlas.

,,Na víkend si nic moc neplánuj, přijedu si pro tebe," řekl. Já jsem se ještě více usmála.

,,Už se těším," řekla jsem a potom jsem konečně vystoupila z auta.

Už jsem se pomalu začala na víkend těšit.