Kraj losů a zlata (přepis)

2. Světlušky s bohy | kapitola dvanáctá

Tiše koukal na magii, která tančila s neslyšitelnou hudbou kolem jeho poškozené pokožky, okolo níž byly nakreslené bílé linie a čáry.

Nikdy zpívající magii neviděl v lidské podobě.

Proto jen stál, přihlížel, jak se kolem něj živá světýlka promenádují a hašteří spolu.

Jejich žlutooranžová aura se odrážela od jeho světlé kůže, tvořila tak kouzelnou kombinaci světla v různých barvách. Jako by hřály, skutečně léčily ránu. Poddajně by zavřel oči, ale musel je sledovat. Poprvé a možná naposledy je uvidí jako člověk, následně jen jako los.

Jedna ze svítících kuliček se vznesla do úrovně jeho očí – třepotala se a tím pohybem cítil vibrací v hrudi.

Los se probouzel.

Ukázal své zvíře; projevil se změnou barvy zornic. Do zlaté, přesně jako světlušky.

Kulička oranžového světla se ve vzduchu mihla dopředu, nato počkala, až ji Cole bude následovat.

Už necítil nic; pach hadí ženy, ani matky. Jen rodiny stromů, potok a mech. Trochu magie, o kterou se mohl opřít.

Následoval magii až k potoku. Okolo něj se vyskytovalo kameni, keříky, které ho sledovaly takřka nehnutě, ale vnímal jejich vibraci. Los ji cítil. Užíval si přítomný okamžik; nemohl ani mrknout, neboť si myslel, že tím by celé kouzlo zhaslo jako přežívající plamínek.

Voda se stříbřitě třpytila, ani vlna se neprojevila, když zastavil.

Pod nohama necítil půdu, ale studené a pokropené kameny. Vše zelené, šedé a hnědé, co patřilo lesům, viděl jako zrcadlící se objekty, kolem nichž se mihotala magie jako mlčící stráž.

Pohlédl vzhůru. Nebeské plátno, nespočet hvězd a blížící se úplněk.

Nechal svou tvář nastavenou měsíci, aby jím mohl být políben. Téměř zavřel oči, ale nemohl to udělat.

Protože se blížil predátor.

Cole se klidně zaměřil k potoku, na druhou stranu. Zpoza houštin a stromů uviděl potomka krve, kterému nikdy nenabídne důvěrnou sílu, moc myšlenek a ani těla.

Chladně zaostřil na siluetu, která byla po dvou krocích vpřed přivítána měsícem.

Mladý muž na druhé straně se zastavil. Neudělal žádný zbytečný pohyb, ani pohled.

Ten Cole cítil na své osobě jako dešťové kapky — již z dálky spatřil, jak moc panterovi zářily oči; fialovou barvou.

Potomek černých panterů.

Snědší kůže, políbena měsícem, vypadala jako lákadlo pro matku přírodu. Mladý muž měl podobný oděv kromě toho, že kabát někde ztratil, ale celé tělo měl taktéž pokreslené — ale barvou fialky, což na jeho tmavší kůži perfektně svítilo.

Černé lehce kudrnaté vlasy, šlachovité tělo zabijáka, šelmy.

Oba na sebe hleděli jako by jedním pohledem mohli číst jejich myšlenky. Ale Cole věděl, že se to panterovi nepovede, protože měl své emoce až dobře pod kontrolou.

Panter měl podobný výraz jako Cole, ale místo toho, aby vypadal živě, připomínal sochu.

Sochu, který dokáže zabíjet, pozorovat z povzdálí, hledat chyby.

Cole sekl pohledem doprostřed potoka — tam se zčistajasna objevily dvě osoby v bledě modrém rouchu a malým úsměvem na tváři. Obě osoby si byly podobné. Vysoký muž s tmavě hnědou hřívou a o dvě hlavy menší žena s totožnými rysy. Pach se roznesl tichým a mírumilovným lesem jako mlhovitá píseň.

Koně.

Rod Garweů.

„Přistupte blíže, děti," zašeptal muž a pousmál se. Žádné opovržení, ale radst, že může spojit rody, které mohou změnit budoucnost masožravých a býložravých. Čest.

Los i Panter muže poslechli.

Světluška Coleovi ukázala kamenné schody do vody. Jakmile se Cole ponořil do lázně, málem si rozdrtil zuby; voda byla příliš studená, ale vřelá zároveň — netušil, která myšlenka byla správná.

Brodil se třpytivou vodou směrem ke koním. Ti se na sebe usmáli, přikývli si a spojili ruce za zády.

Panter se také blížil — a Cole zblízka viděl jeho fialově zářící oči. Pod nimi byly podobnou barvou nakresleny tečky, které se vyskytovaly převážně po celém jeho těle. Zatímco Coleovo tělo najímalo rovné linie s odlišnou tloušťkou čar, panter ovládal tečky a kruhy. A další, co vyniklo, byla jizva přes rty ve tvaru křížku.

Kdo ví, v čem spočíval význam.

„Setkali jsme se zde, abychom pokřtili oblast Garweovu a Siriacovu spojením, díky kterému smí tráva růst a kmeny tiše usínat. Vašimi svědky jsou stromy, kamení a měsíc s hvězdami," řekl muž.

Žena vedle něj se vřele usmála.

„Život zde nám ukazuje, že svět může žít v míru. Žádný hřích, krev ani plakající duše. Neexistují zde pomsty, sobeckost a touha zabíjet. Naše srdce zpívá s nejstarším lesem; jeho píseň navždy zůstane s námi," pokračovala žena.

Nato oba koně ukázaly ruce. V dlaních dřímaly zabalené listy s malými kamínky, jehličím a větvičkami.

Mezi nimi zářily prsteny.

Cole uslyšel melodii. Ale neohlédl se; okamžitě pochopil, že les začal zpívat.

Bez emocí se podíval na pantera stejně jako žena.

„Aarone Benjamine, z krve panterů. Věřím tvým instinktům, které nejsou vždy zlé. Mohou skrývat tichou sílu, ochranu. Svíráš v rukou vlastní spravedlnost."

Aaron Benjamin.

Muž, který byl na straně jako Cole, se podíval na losa.

„Cole Pendragone," oslovil jej kůň. „Slyším, jak tvůj duch zpívá s lesem. Uchovej si její píseň; ona ví, že v sobě skrýváš zeď pro vlastní ochranu, ale zároveň pro útok. Můžeš milovat, ukázat, jak krásným dítětem s parožím jsi."

Zapamatuj si tu píseň.

Volání lesa zesílilo — všichni čtyři zvedli hlavy a zahleděli se na úplněk, který se ukázal v plné kráse a síle.

Je čas.

Koně natáhli dlaně s prsteny, darovali je oběma mladým mužům a ti se na sebe podívali.

Krok, dva, tři.

Voda se přizpůsobovala jejich pohybům, ladně se od nich kroutila, vzdalovala.

Prsteny si přiložily.

Cole se málem naježil, jakmile ucítil teplý dotek Aaronových prstů kolem prsteníčku. Jakmile totéž udělal i panterovi, jejich těla se rozzářila — ne těla, ale to, co na nich spočívalo.

Linie a čáry, ty zářily.

Cole si uvědomil, co se stalo. Kresby na jejich kůžích byly měsíční slzy — reagovaly na svit úplňku. Proto to kouzlo, o kterém poník u nich doma mluvil.

Aaron takovou magii viděl zřejmě poprvé; ústa měl pootevřená a díval se na své zářící tělo poseté tečkami od štětce.

Los a panter se na sebe zadívali.

Prsteny se rozzářily.

A les se rozezpíval ještě více.