Kraj losů a zlata (přepis)

3. Lovecká hra temnosrsti | kapitola dvacátá

Kožíšek, dřevina, pomeranč a levandule.
Černá, hnědá a bílá.

Křesla potahovaná syntetickou kůží hltala pozornost, kterou se jí dostávalo. Protože zde vládla jako jediná světlá barva, Cole si téměř nevšiml lakované plovoucí podlahy kůrovitě hnědé, která se rozprostírala po celém panterovém doupěti. Pod nohama nato cítil vibraci – jako by byla podlaha živoucí.

Jakmile Coleův zrak pohlédl před sebe, nezmohl se na jakýkoliv pohyb.

Živý strom.

Cole si nebyl jistý symbolikou. A hlavně, jak se mohlo něco tak živého vinout v moderní budově. Možná tu měli lepší vzduch, starali se o to, aby se do něj nedostávaly škodlivosti. Možná panteři dbali na přírodu. Nebo také ne a tento strom trpí.

Coleův los však necítil žádný žal či pláč vycházející z kůry.

Coleova chůze byla opatrná, neboť nedůvěřoval této podlaze, zkrátka ničemu; neb cítil všudypřítomný pach Aarona Benjamina.

Není to loviště? O tom by se dalo polemizovat – nebude se tady cítit v bezpečí, neboť cítí panteří pižmo jako objetí hvězdné deky; zkrátka všude.

Aaron nerozsvítil světla, ale obě zvířata se dokázala na tmu adaptovat. Proto, když se panter vydal k oknům, aby jedno z nich otevřel dokořán vstříc noci, Cole nevěděl, jak si to má přebrat.

Já vím, Cole Pendragone.

Že by si Aaron Benjamin byl vědom, jak Cole reaguje na okolí? Že všude cítí pantera?

Pak se Aaron otočil k losovi. Panterovy oči přímo zářily jako hvězdné družičky, které čekají na květinový sníh. Rozteklé fialky, tančící jako v potůčku v různých odstínech, s barvami emocí, které nedokázal Cole číst.

Panter byl chodící pokladnicí, která je pevně uzamčena.

Aaron vypadal jako ztělesněním noční oblohy – jeho snědší kůže se stala tak tmavou, až svítily jen oči v kontrastu s celistvou tmou. Jako záchranná blikající světla.

Cole se probral, když ucítil tepání v ruce, na které se počínaje dneškem dostal přírůstek v podobě prstenu. Jako by se nějaká neviditelná energie plahočila do jeho žil, těla a mysli.

Sevřel pěst.

Zjevně ucítil to samé i Aaron, protože si prohlížel svou dlaň.

„Postarám se o to, abys zůstal takovým princem, jak si přeješ. Nikomu nedovolím, aby tě obral o tvou hrdost,“ řekl jemně.

Slova bezpečí. Jistě lživá.

„Umím se postarat sám o sebe,“ namítl Cole.

Aaron přikývl. „Věřím ti. Ale někdy je potřeba mít i na své straně spojence. Někoho, kdo tě podrží. Všechno tohle tvé tělo nemusí zvládnout.“

Cole sevřel čelisti k sobě. Je možné, že by se časem zhroutil? To nebylo možné – je zvyklý přežívat kruté zimy, čtyři měsíce.

Jenže… tohle nebylo na čtyři měsíce. Možná se tento svazek- ne. Tenhle svazek byl na celý život.

Aby se Cole nemusel na pantera dívat, obzvlášť na jeho magické oči, mistrně se obrátil ke stromu. Syčel energií, magií života a náplní jako by zde měl svou rodinu. Los byl jím zlákán, chtěl se ho dotknout a zeptat se, co tady dělá, jaké má jméno. Dostat ho do bezpečí lesa.

„Nemůžu mít spojence,“ vzdychl s jemným pohledem na strom. Pak si uvědomil svou chybu; nechal se zmanipulovat slovy a lítostí ke stromu.

Prudce se otočil k Aaronovi, ten však nevykazoval nic, co by připomínalo lovecký pud.

Noc je líbala, měsíční svit je jemně laskal na tvářích. Děti matky přírody.

„Nemusím být tvůj spojenec,“ řekl Aaron. „Ani přítel. Jsem ale člověk, ke kterému můžeš utéct, když budeš v nebezpečí. Já mám povinnost tě chránit.“

Povinnost.

Neznělo to ale tak, že by se panter cítil násilně sužován k losově ochraně. Bral to jako dar? Výzvu? Cíl?

Aaronovým slovům chtěl Cole důvěřovat, ale prudce si to zakázal. Nemůže to udělat.

„Před kým? Co když jsi ty ten, co zabil toho losa?“ zamumlal. Coleovy oči začaly nebezpečně tmavnout s pohledem na pantera.

Aaron se lehce zamračil a schoval ruce do kapes. Otočil hlavou k oknu, od kterého plul příjemný vánek a rozevlál mu tmavé vlasy.

„Kdybych to byl já, nemyslíš si, že by tato scenérie vypadala úplně jinak?“ Naklonil hlavu na stranu. Nejednalo se o žádnou násilnou otázku – ale úvahu.

Cole by tu nestál a nevedl s predátorem konverzaci. Byl by mrtvý již dvakrát; když pokoušel Chris, a když na něj zaútočil Tiggner.

Ani si to neuvědomil, ale panter mu už podruhé zachránil kožich. Bylo to děsivé; děsivější však bylo, že vnitřní los se s tím smířil, ale Cole ne.

Prsten opět zapulsoval.

Opět se obrátil losí zrak ke stromu uprostřed místnosti.

Panter si všiml, čím byl tak los zlákán.

„Je to strom, který umíral.“

Coleovi obočí vyletělo vzhůru.

Aaron elegantním krokem přešel ke kmeni a bříšky prstů hnědou hrubou texturu pohladil. Jako by na něj strom reagoval; vypustil jemnou melodii, která obyčejně v lesích uspává srny a sovy.

Cole se na pár sekund… uvolnil.

Strom, který umíral.

„Je tady, protože jsem to chtěl já. Nemohl jsem ho tam nechat zemřít. Má ještě mnoho let před sebou.“

Pak odešel a vrátil se s dekami a polštářem, které uložil na gauč.

Cole o tom pár hodin dumal.

Zatímco Cole nehezky usínal, jeho los byl pořád v pozoru – přesně tak, jak pravil Marco.