Kraj losů a zlata (přepis)

6. Kraj mrazu | epilog

Bylo velkým překvapením, když Kellin došel s Marcem Garwem na telefonu a patron manželů dovolil Coleovi proměnu v Garweově oblasti – tam, kde se poprvé setkali se světluškami v lidské podobě.

Půl roku; čas nestal při ničí straně, stejně tak ani princip fungování zimy – kruté a nelítostné.

Cole si schovával krk do chlupatého límečku zimní bundy. Mohla být nejdražší, ale stejně se bude třást zimou. Zvykne si, věděl to, ale ne v lidské kůži.

Aaron se držel vedle něj jako pozitivní přísun tepla. Sníh jim křupal pod nohama, občas Aaronovi uklouzla noha; Cole si uvědomil, že na zimu se nemění, čili se nedokážou na podmínky adaptovat. Los se přizpůsobuje hlavně terénu.

Nemohl si pomoct, ale těšil se. Po zjištění, že může vstoupit v zimě do chráněné oblasti nejmocnějších rodů, nechápal, co by dělal, kdyby nikdy do tak magické sféry nevstoupil. Nikdy. Husí kůže.

Aaron z toho neměl příliš radost, Cole to z něj cítil.

Cesta se zdála být nekonečná, zvlášť když Cole přestal cítit prsty na nohou. Ty druhy zvířat, které se mění na zimu, nedokázaly strávit zimu jako člověk. Nešlo to. Vnitřní zvířata se dostala vždy na povrch. Cole s tím v mládí bojoval, ale vždy podlehl – navíc ho bolelo srdce, když poslouchal pláč losí duše.

Sníh oběma vypaloval zrak. Napadalo snad více sněhu než minulý rok a Cole se přestal těšit na léto, až začne vše tát – bude se válet v břečkách. Ale za největší dar považoval vlastní cíl, který chce dosáhnout až na konec světa. Najde volající losí příbuzné a společně procestují svět.

Aaron obmotal ruku kolem Coleova pasu. Los vydechoval nepříjemné obláčky sraženého dechu – panterovy přítomnosti si vážil.

Cole se zastavil. Protože byl les posypaný krystalky, skoro nepoznal, že tady jednou stál. Mohutný strom, jemuž se toužil poklonit.

Aaron byl nevlečený jen lehce, zato Cole musel mít na těle dvakrát víc vrstev jednotlivého kusů oděvu. A v místnosti nejméně třicet dva stupňů. Na jednu stranu zimy nenáviděl, na druhou miloval.

„Hej," zamumlal Cole. Otočil se tváří k panterovi, věnoval mu dlouhý pohled do očí. V té bělobě vypadaly fialky jako obarvený sníh smíchaný s modrou a červenou, víno.

Aaron přivřel víčka a čelem se losa dotkl. Vyčkával, až se Cole rozhodně mluvit. Ale los zas moc dobře věděl, že času je děsivě málo.

Aaron možná nepromluvil, ale nikdo nezakázal doteky – při nichž se Cole nemohl na nic jiného soustředit. Začínal si zvykat na důvěru, na fyzický kontakt osoby, která je mu nejblíže a otevřela mu oči. Cole koukal špatným směrem.

Ledové prsty na líci donutily Colea se roztřást chladem. Ale zároveň si užíval to teplo, upřímnost a emoce v jednom očním kontaktu. Půlrok zpátky si řekl, že v případě doteku rozcupuje panterům tváře. Zatím to neudělal; cítil se nesmírně zhýčkaný, byl horší jak kotě.

Cole se ústy přiblížil k panterovu oušku a šeptal píseň o sněhu a jelenech, kteří hledají, cestují...

Kde je jejich cíl?
Tam, kde nejsou vlci –
nebo kousek jedu?
Tam, tam...
kde se zlaté slunce dotýká hor,
řek
stromů
mraků.

To je pro losy zlato – místo, kam dosáhne slunce
Zatímco budou jeleni spát.

Aaron zabořil tvář jeho krku. Cole vjel panterovi do vlasů a přitom ho pevně objal. Polibky; jemné pohlazení rtů s několikahodinovou horkou stopou, malý náznak důvěry, obav a vazeb.

Amanda měla pravdu, spatřil hvězdy.

„Vrátíš se?"

Budeš cestovat, říkala mu Camile. Nic však neřekla o návratu domů.

Cole se v jeho objetí roztřásl zimou, tvář schoval do jeho hrudi před větrem, který ho víc nutil k proměně. Aaron ho pohladil jako dítě; Cole si tyto okamžiky musí zapsat do paměti, ačkoliv ví, že v losí podobě na ně nedosáhne. Ale chce aspoň něco malého... aby měl důvod najít cestu domů.

Cole musel odstoupit, což byla nejhorší chyba, protože ho dohnal vlezlý chlad.

„Vrátím," ujistil pantera. „Najdu si tě."

Bolest v Aaronových očích losa úplně rvalo. Čtyři měsíce přece utečou – ale tak čas utíká mezi prsty.

Prsteny zazpívaly a zahořely.

Cole se pousmál a udělal poslední krok ke svému partnerovi; objal ho a políbil. Aaron to nečekal, ale rychle se vzpamatoval a oplatil stejnou mincí.

Jizvu ve tvaru křížku si musí zapamatovat takto – když se Cole jemně zakousl, Aaronovi vyšlo z hrdla vrnění.

Cole se odtrhl a překvapeně se ušklíbl. „Kočka?"

Aaron pobaveně zavřel oči a rozcuchal losovi kudrliny, které na jaře budou stříhat.

Cole se hluboce roztřásl, Aaron ho chtěl podržet, ale hnědovlasý ho odmítl.

„Los má paroží a kopyta," upozornil pantera pobaveně.

Nepravidelně dýchal, třásl se, až si začal svlékat všechny vrstvy oblečení. Pendragon stál v zimě úplně nahý, tak, jak byl přírodou vytvořen.

Jako člověk se naposledy podíval do fialové řeky a než stačil Aaron mrknout, stál před ním mohutný los, který chvíli hledal rovnováhu, a jakmile ji našel, zvířecíma očima si zkontroloval, zda panteří dítě neuteklo.

Z mocného hrdla se vyloudil dominantní ryk plný radosti a ledu na srsti.

Aaron se pousmál; oči mu zasvítily láskou.

Cole se rozběhl do hlubin strážících stromů.