Kraj losů a zlata (přepis)

3. Lovecká hra temnosrsti | kapitola čtrnáctá

Dům, ke kterému přijeli kolem druhé ráno, se nedal považovat ani za dům. Ani za vilu.

Jednalo se o přepychový mrakodrap z modrého skla a tmavě hnědé konstrukce. Jakmile přijeli blíže, Cole si všiml, že skla nebyla modrá, jak se z dálky zdálo. Modř byla spíše zrcadlem města, jejíž světla se odrážela od průhledných tabulí.

Auto řídil Marco. Zevnitř Cole cítil koňské pižmo, takže byl vůz osobním majetkem Garweů, nic jiného totiž nezacítil.

„Půjdeme s tebou dovnitř; upozorníme tak rodinu panterů, že nebudeš lovnou zvěří, ale součástí jejich jména."

Coleovi to došlo až nyní. Už hodinu nepřebírá jméno Pendragon. Nebo ano?

„Mění se mi jméno?" Musel se zeptat, jinak by mu to nedalo spát. Byla to hloupá otázka, ale z téhle situace nedokázal číst. Byla mu až příliš neznámá.

Kůň se usmál do zpětného zrcátka. „Jsi stále svůj, Cole. K tvému jménu se však přidává panteří, protože se jedná o jiný druh. Kdyby sis měl brát třeba jelena, ano, jméno by se změnilo. Ale nyní máš dvě jména – Pendragon a Benjamin. Ale nikdo to nijak nebere většinou v potaz, dokud si to druhé jméno sám od sebe nepřivlastníš."

Potřeboval spát. Bylo toho na něj až moc, moc informací, které musí strávit – a věděl, že to není zcela všechno.

Koňský pach v sedadlech byl uklidňující – připomněl si tak magii Garweova potůčku. Světlušky, magické kořeny sahající až k samotné historii. Ta mu dovolila se podívat lidskýma očima na živou magii – a byl za to pyšný.

Dokázal by usnout i v autě, ale jakmile motor přestal vrčet a Marco vystoupil, musel ho napodobit. Protože byli na místě.

Okolo mrakodrapu nebyla žádná jiná budova kromě malých domků v podobném stylu. Zahrada a spousta vysokých a rozvětvených stromů. K panterům, kteří milují výšky, se to hodilo.

Coleův nos zachytil písek, vlhkost noci a spousta lidských pachů, z nichž dominoval obzvlášť ten panteří.

Doupě hladu a lovecké touhy.

Marcův pohled cítil na svém těle jako peří, které jej uklidňovalo, ale zároveň podporovalo.

„Nelitujte mě," zavřel oči los.

Marco se usmál. „Jen ti důvěřuji. Dej mi ruku, prosím."

Cole se zbavil nutkání se zeptat proč, protože byl zvyklý utvářet kompromisy. Chtěl zjistit, co z toho bude mít, z toho důvěrného doteku.

Marcova dlaň nebyla hladká a neponičená, jak si z počátku myslel. Byla mozolnatá a ztrápená stářím a pohybem koňských kopyt.

Cole si uvědomil, že má stále kůži pokreslenou bílou kouzelnou barvou, ale to Marca nezastavilo.

Naopak mu dlaň obalil oběma rukama a zhluboka se nadechl. Koukal do Coleových očí jako důvěrný přítel, neb se tak nazval. Ale Cole netušil, zda ho přítelem někdy nazve – byla to příliš skromná žádost.

Cole se uklidnil; los se uvelebil v lidské duši jako by se chystal ke spánku, což se Coleovi nelíbilo. Nemůže vejít dovnitř, do panteřího hnízda, s unaveným zvířetem. Musí ukázat, že není kořistí.

Chtěl se vyškubnout, ale Marco mu to nedovolil.

„Neboj se, dítě," zašeptal Marco jemně. „Tvůj los je silný, cítí mnoho věcí, které ty ne. Ochrání tě; ačkoliv nyní spí, probudí se, když budeš v nebezpečí. Jen ho nech odpočinout. Alespoň on bude spát, když ty budeš mít oči otevřené."