Kraj losů a zlata (přepis)

Konečná část

Bylo těžké se přizpůsobit Coleově mysli; nemohl se usmát, protože jedině tak chránil sám sebe. Párkrát odhalil dolíček, abych vám alespoň jednou ukázala, že není chladnou sochou. Byly to malé, nešikovné úsměvy losího mláděte.

Ale kupodivu jsem věděla, o čem píšu. Sama jsem člověk, který si před nějakým časem vytvořil masku a nasadil si ji na tvář, aby schoval emoce – abych nebyla obětí. Měla jsem k tomu blízko. Jedna z možností bylo se skoro-rvát, ale když jsem dospěla, krev už nemohla téct. Takže jsem si vytvořila úžasnou kamufláž – ano, někdy mi ten kus plastu spadne.

Stejně tak jako Coleovi.

Trvalo jim to. Tak sakra dlouho, až mi z toho zešedivěly vlasy.

Poprvé se Aaron s Coleem viděli až v druhém arcu, dali se do řeči někdy v třetím. Nevím, co jsem při psaní dělala, ale jsem ráda, že je to za mnou. Držela jsem vás v napětí, že?

Já sebe taky, a když jsem se konečně dohrabala k něčemu zásadnímu, málem jsem dostala infarkt. Ty emoce ve mně přímo odpalovaly petardy.

Původně se měl příběh točit kolem mafie – Chris se měl tvářit jako klaďas, zatímco komunikoval se zlem, s mafiány, kteří toužili po trofejích ohrožených druhů.

Nakonec jsem se od toho odpoutala. Protože podsvětí již využívám v Aréně ticha a kostí.

Colea jsem vnímala jako malého kolouška, který se jednoduše uzavřel od skutečnosti, že může být kořistí. Chápu, proč tak udělal. Ale naopak bylo špatně, když se odcizil od lidí, kteří ho milovali. Došlo mu to velmi pozdě, ale uvědomění ho přece jen přišlo navštívit.

A koloušek se pak usmál.

Ta důležitá věc, kterou jsem chtěla do písmen vtisknout, byl jeho úsměv a přiznání, že je v Aaronových očích zlatem.

Příběhu samotnému trvalo, než se rozhoupal. Bylo těžké se soustředit na vztah Colea a Aarona a mezitím se věnovat vedlejším zápletkám, ale zvládli jsme to.

Aaron byl zlomený, ale silný. Tak moc, až mě nepřekvapilo, že se málem při setkání s Amandou rozplakal a projevil svou lásku k sestře. A nenávist k otci.

Jeho cílem byl zničit otcův odkaz, jeho jméno. Chtěl se stát jiným králem, než Chris – i přestože bude v pohledu dalších predátorů za slabocha. Zkrátka se odmalička s Amandou učili, že hlad není síla, ale slabina, která měla býložravé dohnat na pokraji smrti.

Jak Aaron řekl v kapitole dvacet devět; masožraví si nedokáží představit, že by tak mohli dopadnout i oni. Ale to není možné – druh býložravých je za ta léta manipulace příliš vyděšený.

Psychologie býložravých princů a masožravých králů měl ukázat jak Aaron, tak Cole z rozdílných pohledů. Vše pro moc a bohatství – a podobně je to i v realitě.

Vztahy mezi postavami byly vskutku kouzelné, pro mě krátké, přesto výrazné. Každá z postav měla svůj ideál, svůj cíl a ideologii. Sliby, respekty a strachy.

Osobně se mi zdálo, že mi psychologie postav proběhla mezi prsty, aniž bych jej zvládla pořádně uchopit. Bylo to rychlé; pro mě. Najednou se Cole dostal z bodu A do bodu B a já to nestačila ani zaregistrovat.

Ale byla tu jistá podobnost s Yaxierem Scaarem z Loviště stříbra a popela – odhodil to, co se stalo, čím se stal, a přijal Aarona jako svého spojence, přítele, manžela.

A odpustil. Matce, Hawkovi, Chrisovi, Sandře, Zackovi. Ovšem nezapomněl – můžete odpustit, ale slovo zapomenout v tomhle případě neexistuje. Rány se zacelí, ale nikdy nezmizí.