Kraj losů a zlata (přepis)

3. Lovecká hra temnosrsti | kapitola dvacátá čtvrtá

Cole seděl na osamocené židli; nohu přes nohu jako žena, ale s tak mužským půvabem mocenského vyjádření, až všichni zatajili dech. Připomínal totiž samotného vůdce, který si dovolil vyzvat největšího loveckého pána.

Pod očima cítil bolest, tlak, který nutil víčka zavírat se, ale Cole je silou vůle držel otevřené, aby si mohl všímat jakékoliv stopy po nepřátelství. Aaron stál po jeho boku jako ochránce, což byl paradox; Cole, jakožto los, možná seděl na židli, čili níže, ale působil jako král.

Každý v místnosti však věděl, že velitelem situace je Aaron Benjamin.

Manželé z rodiny pand převzali onu charakteristiku zvířete; měli velké tmavé oči, bledou kůží, mohutná ramena a vypracované ruce z kuchařského umění. Vlasy barvy onyxu. Drželi se za ruce a především hlídali Aaronovy reakce; strach z predátora, to dávalo smysl.

„Otrávili jste vegetariánské jídlo?" zeptal se přímo Aaron. Hlas měl hluboký, ale bez přítomnosti vrčení, majetnickosti.

Žena se zachmuřila; pevněji sevřela manželovo rámě a pohlédla na něj s dávkou děsu. Cole ji se zájmem pozoroval. Věděl, že ženy nejsou moc v tajnůstkářství dobré, hlavně je většinou prozradí pohyb těla. Pokud samozřejmě na zabíjení nejsou cvičené, což se o pandí ženě říct nedalo. Ano, byla vyděšená, ale nevykazovala známky strachu a poznání. Proto hledala podporu ve svém muži, aby jí vysvětlil, o co tady jde.

Ona to nebyla, uznal v duchu los.

Jenomže Aaron měl jiný názor — jako predátor měl extrémně vyvinuté smysly k tomu, aby poznal na hony daleko svou kořist za pomocí přívalů emocí. Žena se bála, proto usoudil, že je vinna.

Cole zvedl ruku, aby ho zastavil, panter učinil poslední krok dva centimetry před losovu kůží. Bystrýma očima na hnědovlasého pohlédl a naklonil hlavu v respektu a zájmu.

Cole sklopil zrak jinam. Pak se vrátil k muži.

„Vy, pane?" zeptal se Cole, načež měl co dělat, aby nemrkl; nesměl mu ujít ani jediný náznak. I když ho spatřil i předtím, jak ho manželka sevřela, ale potřeboval se ujistit. Polknutí, kamenné zírání do jednoho bodu — lživý klam, který má říct, že neví, o čem se mluví.

Ale je to ve skutečnosti první krok při lhaní.

„Zeptám se jinak," vzdychl Cole. Promnul si unavenou tvář tak nenápadně, jak mu to pýcha dovolila. „Pomáhal vám někdo jiný při přípravě jídla než vaše žena?"

Byli tu sotva den, možná dva. Známý pár v restauraci by jistě neotrávil své zákazníky, pokud mají nějaké jméno.

Muž ztěžka polkl. Žena semknula obočí k sobě, když sledovala svého partnera, jak se vzpírá odpovědi.

Lepší mlčet, než lhát. Skvělá taktika vojáků, pomyslel si los.

Cole se divil, že panter ještě nevyběhl proti muži a násilím z něj nevypáčil i čas narození.

Cole se nadechl v další, tentokrát násilnější otázku, ale v tom ho přerušila jeho odpověď: „Ne. Připravoval jsem pokrm jen já."

„Takže jste do něj dal kyanid?" vyložil otázku Aaron.

Cole přemýšlel; když mu číšnička donesla talíř, jako zvíře by měla něco cítit. Mohla to být ona, ale to by poté cítil jed i z jejích rukou, případně oblečení. Protože by neměla čas se umýt, prostě vzala jídlo a položila jej na stůl. Muselo se to stát ještě v kuchyni.