Kraj losů a zlata (přepis)

4. Bestie s jizvami | kapitola třicátá druhá

„Nehýbej se."

Připadal si, jako by se vrátil do dětských let; sedí na zemi, popotahuje, a matka mu mokrým hadrem utírá podlitiny na kolenou – není dítěte, které by nezakoplo o vlastní nohy na dlážděný chodník. A největší zlo tvořily kamínky pod odranou kůží.

Nyní ale seděl na gauči, lokty zapřenými o kolena a rameny svislými dolů. Aaron se posadil na skleněný stůl naproti něj a vlhkým hadříkem stíral zasychající ranku na líci.

Štípalo to, ale nedal na tváři nic znát. Tělo měl v jednom ohni, i přestože ho celou cestu do mrakodrapu Aaron podpíral. Chvíli uvažoval, že bude protestovat, že se sem nevrátí, ale vzhledem k situaci neměl místo, kam jinam by se vrátil.

Koupelna byla díky bohu zabarikádovaná, a panter řekl, že Sandra s Kellinem se postarají o úklid. Snad to Sandra nepolkne – s tou představou se Coleovi udělalo mdlo.

Když si té krve všiml, pach mu prozradil, že se jedná o krev z losa s příměsí desinfekce, což byl v tu ránu první impuls, aby ho napadl Zack.

Slepě hmatal po gauči, Aaron jeho zmatené pohyby sledoval.

„Telefon," zabrblal na vysvětlenou los.

Následně přístroj vytáhl Aaron ze zadní kapsy svých kalhot. Colea momentálně nezajímalo, kdy ho schoval, nebo jestli ho měl celou dobu u sebe, hlavně, že byl nalezen.

Chňapl po telefonu a hned vytáčel Zackovo telefonní číslo.

„Hmm... Cole?" Musel ho zřejmě vzbudit.

Tlak v Coleově hrudi zmizel jako žiletka u krku. Nosem vypustil vzduch v podobě uvolnění. Protřepal si vlasy a opřel si tak unavenou tvář do dlaně.

„Tak co květiny, líbily se Kate?" zašeptal. Nemohl se ho ptát na to, zda je v pořádku, bylo by to totiž moc podezřelé.

Zack se v telefonu trhaně zasmál a zívl. „Jasně že jo. Vybral jsi skvěle vonící krásky, vážně jsem je ani nemusel líbat. Všechno v pohodě, Cole? Proč voláš tak pozdě?"

Cole se zadíval na Aarona, který byl trochu zmatený. Aniž by odtrhl zrak od ochranářského pantera, odpověděl tiše: „V pohodě, Zacku. Promiň, že jsem tě vzbudil."

Potom v telefonu slyšel šumot druhé osoby; takže nyní vzbudil i Zackovu ženu Kate.

„Neomlouvej se... Opatrně, Cole. Měj se."

Odhodil telefon vedle sebe a nadechl se.

Nebyl to on – nebyl to Zack, za což byl rád. Tak moc, že ta zranění za to stála, protože je už vstřebal.

Když se Aaron blížil s narůžovělým hadříkem, Cole sebou trhl.

„To je dobrý," řekl, „zahojí se to."

„Všichni by se po tobě otáčeli, kdyby se rána spustila." Řekl to jemně, ale s jistým záměrem v hlase; touha ochránit, opatrnost a bezpečí.

Cole je pod křídly šelmy, bylo to celkem... ironické.

„Říkal jsi, že jsi vraždící stroj, ale přesto nemáš touhu tu krev ochutnat." Byla to zároveň otázka; Jak je možné, že nemáš choutky mě zabít? Jsem v nejzranitelnější formě.

Aaron zvedl koutek a jemnými doteky skrz materiál čistil ranku – i přes tu hadru cítil panterovo teplo.

„Měl jsem," přiznal tiše. Cole zamrkal. „Ale opakuju si, že to neudělám. Něco jako mantru, kterou v žádném případě neporuším. Učil jsem se to s..." hlas se mu zadrhl, nedořekl to, co chtěl.

Cole se neptal – dělal to nerad. Mnoho lidí to vytočí, že nakousnutý chleba sněz, tedy dopověz to, cos otevřel, ale Cole chápal, že některé věci se neříkají. Nechtějí, aby byly řečeny nahlas.

Aarona ta nevyslovená myšlenka na sekundu zasáhla, ale pak se mrknutím oka opět věnoval losovi. Tak, že udělal poslední pohyb, odložil hadřík na stolek a čelem se opřel o to Coleovo. Los chvíli přemýšlel, zda má ucouvnout, ale nakonec se stal podporou pro obě unavené bytosti – pantera a muže se snědou pletí.

„Hlad je někdy mocnější než logika," zašeptal panter upřímně. „Když některé masožravé vidím, jak nedokáží ovládat ani lidskou řeč, zatímco jim tečou sliny po bradě, říkám si, že nejsme lidi, ale divoká zvířata v inteligentních tělech."

Naslouchal zcela jinému pohledu; vždy si myslel, že masožraví jsou zlo samo o sobě, které takové myšlenky nemohou mít, ale Aaronův pohled vše změnil.

Nevěřím ti, říkal si na začátku Cole, když hleděl do panterových očí v salónku, kde se potkali s mrtvou losí hlavou. Ale panter mluvil pravdu – mocnou, tajemnou, kterou uchovával jen v sobě. Chris takové myšlení rozhodně nemá.

„Omlouvám se, že jsem se nezastavil, když jsi mě volal." Stále bylo těžké přiznat se v něčem, co by normálně považoval za svou losí hrdost – nyní si byl jistý, že aktuálně koruna z paroží je někde v peřinkách.

Aaron připomínal mazlící se kotě – lehce natočil hlavu, aby byl snad Coleovi blíže. Kontakt s jeho kůží byl silný a upřímný.

„Udělal jsi něco, co se od tebe očekávalo. Kdybys tam jen tak stál, po tom všem, co se tady děje, divil bych se. Věřím, že útěk byl jediná možnost, jak vše oddálit."

Cole zavřel oči; málem se mu roztřásly rty, když zvedl ruku, aby polapil tmavě modré prameny vlasů, jejichž lechtivost cítil na čele. Zespodu vlhké od běhu, pak jemné, ale zároveň ztvrdlé od gelu. Pižmo panterovo se vloudilo kolem celé losí polovičky.

Tichá srdce se rozbušila. Vůně přírody kolem sebe tančily jako staří známí, jako milovníci sebe samých.

„Ten Zack... byla to tvá rodina?" zeptal se Aaron – trochu zněl jako by nebyl jistý, zda se chce ptát. Možná bral ohled na roztřeseného losa.

„Ano." Cole mu chtěl říct pravdu. „Myslel jsem si, že ta krev v té vaně... byla jeho."

Aaron nosem pohltil vzduch; zřejmě nevěděl, že tohle Coleovi celou dobu útěku vířilo hlavou.

„Tak to bych utekl taky," prohlásil tiše Aaron.

Coleovi se rozechvěla víčka; byla to slova silná, empatická, pravdivá.

Zaklepání; celá tato intimní chvilka byla přerušena, když Aaron prudce zvedl hlavu ke dveřím, ale nepřestal se Colea dotýkat.

„Dále."

Nebyl naštvaný, ale hlas byl vůdčí – Cole ho pozoroval celou dobu.

Bude skvělý král, přemýšlel. Víc jak skvělý.

Kellin Quarder se zastavil na prahu a pohlédl na oba muže. Vůbec si nedělal představy o tom, co se tady dělo.

„Aarone."

Cole si všiml jiného oslovení, toho přátelského. Takže měl pravdu, že Kellin byl Aaronův blízký přítel.

Kellin se však nemohl dívat do přítelových očích.

„Volá tě otec. Vrátili se."

Coleovi se stáhlo hrdlo tak, že všechny svaly se stáhly do obrany, načež to Aaron vycítil a pevnějším dotykem jej přesvědčil, že je v pořádku.

„Ví o tom?"

Kellinovo mlčení znamenalo ano. Orel se zlatýma očima přimhouřil zrak k zemi, studem.

„O všem, co jsme chránili. Omlouvám se, Aarone."