Kraj losů a zlata (přepis)

1. Tichonoci | kapitola druhá

Hotovou večeři zaregistroval dřív, než ho matka zavolala. Za tu dobu se stihl dostat do postele, ve které mohlo zranění odpočívat.

Toulal se polospánkem, ale těšil se na první jarní spánek ve vyhřívaných dekách s vůní oříšků a květin. Doma.

Do kuchyně se došoural relativně bez kulhání, bez bolesti; jak předpokládal, stačí spánek a bude v pořádku. Lidské tělo s duší zvířete se léčilo rychle.

Matka na něj čekala u stolu a měla připravené dlaně ve stříšce, aby poděkovala bohům za úspěšný návrat domů, že přežila jak ona, tak syn, že je zima nepřinutila padnout na kolena a zemřít.

Cole jí napodobil, ale nic nemumlal, ani matku ve skutečnosti nevnímal. Dělal to tak pořád, neb si pamatoval každou frázi, kterou matka rituálně odříkávala při každém jídle, po proměně do lidské podoby či zvířecí.

Dušená zelenina se sójovým masem a rýží. Ne že by byli vegetariáni; i maso potřebovalo tělo s duší býložravého zvířete, ale zkrátka dávali přednost zelené stravě.

„Dobrou chuť," pousmála se Johanna a dala se do jídla. Cole mlčky přikývl a vzal vidličku mezi prsty – chvíli si s ní hrál, než se dal do večeře. Bylo vždy zvláštní, po tolika měsících, držet v ruce něco jako příbor. Když byl menší, dlouho čerstvě po proměně zkoumal, jak má pět prstů na místo kopýtek.

Jedli v tichosti. Když se na matku podíval, vypadala plná energie, ale i ona musela být vyčerpaná. Krátce po proměně pokaždé otevírala květinářství pod nimi, aby zákazníkům dala znát, že je zpátky v plné síle a žádná zima ji nezastaví. Peníze byly důležité, to ano, ale její zdraví o to více. Měla úsměv na rtech, což Cole nechápal, protože se nikdy neusmíval. Úsměv pro něj neexistoval.

Určitě se po večeři naloží do teplé vany a bude spát jako malé dítě. Zima byla tentokrát vysilující. Cole to viděl podobně.

Byl za jídlo vděčný, protože se tak rána lépe uzdraví. Ale nebyl to případ, za který by si nechal useknout ruku, aby přežil. Zbude po ráně jen jizva, nic víc.

Matka elegantně odložila příbor, utřela si rty ubrouskem a narovnala se, aby mohla zpříma hledět na Colea.

Bez sebemenší otázky v očích na ni hleděl jako nepřítel, ale ona věděla, že emoce odsunul stranou, aby se nestal kořistí – byla to skvělá taktika v této společnosti.

„Chci ti něco povědět," řekla. Nevstala od stolu; jen zavřela oči, věnovala pár tichých slov bohům a následně se mateřsky na syna podívala.

Nyní do očí přidal slova: Povídej. Cole promlouval očima, nikoliv slovy.

„Vím, že je čerstvě po zimě a otrkáváš se z proměny. Je to oslabující a bohové ti přejí mnoho sil. Ovšem..."

Cole sice nedojedl, ale odložil příbor a zády se opřel o opěrku židle. Učinil se tak poslouchajícím, ale zároveň nebezpečným. Děsivá kombinace.

Johanna to zaregistrovala, ale nijak jí to nezastavilo.

„Před lety, když jsi ještě nebyl na světě, byla vytvořena smlouva."

Byl by se zamračil, ale žádné emoce z něj nechrlily jako ohňostroj. Považoval to za slabost. Poslouchal.

Matka si povzdechla. Natáhla levou ruku, kde měla na prsteníčku stříbrný prsten.

Cole šperku věnoval pohled, ale nenacházel pointu, měl příliš málo informací a pouhá ukázka prstenu k ničemu nevedla – k ničemu, co by považoval za obyčejnost.